Právě se nacházíte:

Makat až do smrti?

26. 05 2017

   www.inadhled.cz   Lidstvo prochází dlouhodobým vývojem, který ho od neandrtálce posunul až do dnešní moderní doby. Pyšní se vysokou inteligencí, schopností pracovat a sociálním cítěním, což jej výrazně odlišuje od ostatních savců. Přestože všechny tyto jeho atributy začínají jaksi uvadat, dosud se drží na vrcholu potravního řetězce. Delfín se sice nenápadně blíží, říká se, že zaostává za námi jen o ploutev, nicméně bude ještě chvilku trvat, než na Zemi převezme žezlo vládnutí někdo jiný, než právě člověk. Nových kandidátů není moc.

  Vraťme se však tomu, co nás drží na špici. Hodnota IQ se liší u lidí v poměrně velkém rozsahu. Všeobecně to nejnižší mají v zaostalých zemích Afriky a Asie. Přestože tam tedy moc Einsteinů nepotkáme, stačí jejich nevysoká inteligence k tomu, aby se naučili ovládat poměrně složité mobilní telefony, což vyžaduje umění číst. I to svědčí cosi o tom, že ostatní netelefonující živočišné druhy mají ještě co doháněti na ty méně bystré z nás. Je také třeba si uvědomit, že stejně chytře, jako černí pasažéři na záchranných lodích neziskových organizací, vypadají ti, kteří rozhodli o jejich expedici do Evropy. Neustále omílané nesmysly o jejich úspěšné integraci naznačují, že delfíni už klepají na nejedny dveře od evropských parlamentů a ústředí OSN.

  Se schopností pracovat to jde u nás jaksi s kopce. Množství studijních humanitních oborů převyšuje ty, které produkují skutečně užitečné a práce schopné absolventy. Vysedávání u kafíčka a besedování o nesmrtelnosti brouka, vymýšlení sociologických průzkumů a tvrdá dřina na přípravě systematického ždímání státu pod rouškou humanitárních organizací a státních přebujelých úřadů, to vše má k přínosné práci tvořící skutečné hodnoty daleko. Je třeba si uvědomit, že obchodníci, makléři, bankéři a všichni jim podobní, takto přijdou záhy o práci. Nebudou li tu lidé schopní manuálně pracovat, nebude se vyrábět, stavit, budovat. A jejich produkty prostě zmizí a s tím i možnost cokoliv prodávat, s čím obchodovat. Továrna bez lidí je stejně bezcenná, jako doly bez horníků, automobilky bez mechaniků, stavby bez dělníků, pole bez zemědělců a sklady bez skladníků. Je složité najít poté něco, co by nás mohlo živit.

  Sociální cítění dostává také zabrat. Vynechme nyní pocitové vydírání, na kterém pracují média. Fotky utopených dětí a mladých mužů, kterými nás zásobují, mají svou nezveřejněnou protiváhu v znásilněných slečnách a ženách, též mrtvých po útocích teroristů. Mohli bychom vést dlouhou diskuzi o tom, kdo za vše může a kdo je na tom hůře.  Daleko více se nás v sociální sféře momentálně týkají slova nového ministra financí Pilného o tom, že důchody jednou skončí a bude se pracovat až do smrti. Bortí se tak dlouhá tisíciletí uznávaný model, dle kterého dosažení určitého věku znamená právo na odpočinek. Naši občané povinně odvádí vysoké částky ze své výplaty na Správu sociálního zabezpečení. Každý z nás si celý život de facto spoří jen proto, aby se z úst politika dozvěděl, že stát vybrané peníze utratil jinde a na jeho důchod nezbývá dost prostředků. Možná je to i tím, že každý z nás po mnoho let posílá nějaký obnos automaticky na anonymní účet, jehož správce z těchto peněz zajišťuje pohodový život nepřizpůsobivým spoluobčanům. A aby toho nebylo dost, přiřkne v budoucnosti navíc tučnou rentu tzv. migrantům. Je pochopitelné, že na důchody pro lidi, kteří místo šetření odvedli peníze státu, prostě nezbývá. Tento systém je prostě vytvořen pro legální okrádání všech nás.

  Není jisté, zdali pan ministr tuší, co to je fyzická práce vykonávaná například ve věku 73 let. A co teprve mají dělat ti, kterým díky zdravotním potížím dělá problém přejít obývák. Co by měli za společenský úkol, který by je uživil? Pokud nevznikne systém povinného vlastního spoření nahrazující sociální odvody v takovém bankovním domě, ve kterém by nehrozil krach, a zároveň by ukládané peníze zůstávaly na daném účtu a nikdo s nimi nemanipuloval ve svůj prospěch, podléhaly by dědictví a senioři by měli možnost se rozhodnout, jak s nimi naloží, pak rušení důchodů nepřipadá v úvahu. A nemůže se to už vůbec týkat těch, kteří od mládí odváděli část svých platů právě na zajištění ve stáří. Stát je velmi špatný hospodář, stav státních financí a prošustrované peníze, které od roku 1989 zmizely v kapsách mnoha politiků a jimi vyvolených, jsou toho důkazem. Chování ministrů financí se liší, nicméně v době hospodářského vzrůstu se nešetří a za krize pro změnu není z čeho. Stát nemůže pouze určovat, co musíme, měl by mít i své povinnosti. A představy o tom, že by člověk měl umřít například v 80ti na svém soustruhu při odpolední směně ve fabrice, jsou naprosto varující. Zvláště, když nynější padesátníci při hledání nového zaměstnání moc šancí na uplatnění často nemají.

J3.K