Mládež kritizuje, přitom směřuje k velkému průšvihu…

7. 04 2020

www.inadhled.cz   Politická situace se za posledních třicet let změnila více, než jsme si kdy dokázali představit. Jestliže jsme si v období tzv. Sametové revoluce mysleli, že začne stoupání vzhůru, což se opravdu nějakou dobu i dařilo, byť především některým jednotlivcům za přítomnosti naivity ostatních, poslední roky znamenají docela solidní sešup dolů.

  Socialismus znamenal pro tehdejší generaci určité rozporuplné jistoty. Vedoucí pozice KSČ stála na povinnosti pracovat, takže nezaměstnanost byla nulová. Bytová politika byla výhradně v režii státu, takže systém přidělování státních bytů a jejich převod na potomky fungoval vcelku dobře, přitom nikdo a nic s výjimkou nedostatku financí nebránili jednotlivcům postavit si vlastní dům. Nebylo to snadné, za nedostatkové zboží bylo považováno mnohé, ale systém známostí a malých všimných fungoval dobře, takže nakonec každý vše sehnal. A měl li štěstí, jeho praktik si nepovšimnula ani policie, takže za rozkrádání socialistického majetku si sednout jít nemusel. Existovaly nízkoúročné novomanželské půjčky dlouhodobě splatné. Bezdomovci byli neznámý pojem ze Západu. Žebrat se také nesmělo.

  Vynikající bylo školství, tedy pokud opomeneme politickou agitaci a hesla typu ,,Se Sovětským svazem na věčné časy“. Nutno konstatovat, že nynější propagace Evropské unie ze strany většiny politických stran, a především neziskovek, je neméně drsná a kdysi prosazovaná družba s dětmi ze škol nacházejících se v tehdejších socialistickém bloku je nic proti propagaci migrace a islámu existujících nyní. Výuka byla náročná, absolvování střední školy bylo uznávané a vysokoškolský titul patřil až na protekční výjimky k metám, na které dosáhli ti nejlepší. Výjimkou byli politicky nepřizpůsobiví, těm se na VŠ dostat někdy nepodařilo. Státní péče však začínala již od raného věku, jesličky a mateřské školky fungovaly tehdy velmi dobře a byl jich dostatek. O tom se nám nyní může jenom zdát.

  Generace našich nynějších padesátníků si dobře pamatuje na pravidelné víkendové výjezdy na chaty a chalupy, tím jsme byli proslulí a patřilo to k československému fenoménu, který neměl na světě obdoby. A kdo neměl možnost chalupařit, vyrážel na víkendy pod stan. K tomuto stylu patřila kytara, táboráky, sepjetí s nádhernou přírodou. Pravda, autopark nebyl zrovna technickým výkvětem, elektronika ze Západu se stala podpultovým zbožím stejně, jako exotické ovoce, některé druhy masa, hygienických produktů (moderně vyráběné dámské vložky), lecos se dalo koupit pouze v Tuzexu za poukázky zvané bony, se kterými kšeftovali veksláci. Z nich se později etablovala řada úspěšných podnikatelů. Ale jinak lidé, ač řada z nich nadávala na komunisty, žili vcelku v pohodě. Měli jsme vynikající umělce podepisující charty a anticharty, kteří pak vystupovali pohromadě na jednom pódiu a dokázali nechat lidi zapomenout na to, že žijí v určitém druhu vězení. S výjimkou politiky byli tenkrát všichni vcelku spokojení. Jejich život měl řád.

  Jistot bylo samozřejmě více. I těch negativních. Dva roky trávené za zdmi kasáren byly skutečně dlouhé, ovšem pár měsíců podobně prožitých by dnešním mládežníkům rozhodně prospělo a státu neméně. Občané Československa byli také ušetřeni tápání, kam na dovolenou. Výběr destinací byl omezený a do bývalé Jugoslávie se jezdilo jen za odměnu. Kdo se tam dostal, často pokračoval do Itálie či Rakouska a zpět už se mu moc nechtělo. To znamenalo prověřování ze strany STB, případně vyjížděli ti, kteří se vešli do příslušných stranických tabulek. Takže koupání v moři bylo jen pro otužilé, protože Rujána na severu Německa přístupná ostatním prostě teplotou moře potěšila jen otužilé hledače mořských radovánek. Na cestování jsme holt my Čechoslováci štěstí neměli moc nárok a ani peníze. Stejně jisté bylo, že pokud jste nebyli skutečně výjimeční v některém z oborů, který přinášel devizový zisk, mohli jste stoupat v hierarchii pouze pomocí politické korektnosti a vyčůranosti. Pokud jste měli štěstí a byli na správném místě ve správný čas, tedy v roce 1989, podařil se Vám přechod do nové doby skutečně famózně. Komunista nekomunista, prostě jste přehodili výhybku a jeli dál.

  Vše výše uvedené si pamatuje už jen starší generace. Ta mladá je na tom jistě mnohem lépe. Aspoň se to zdá, když se dostanete k tomu, jak uvažuje o minulosti. Řada moderních progresivistů, která socialismus vůbec nezažila, nebo byli natolik malí, že si nic nepamatují, vypráví o době před rokem 1989 velmi hanlivě. Dnešní čtyřicátníci si de facto nemohou vzpomenout na nic strašného s výjimkou toho, co jim říkali rodiče. Ti pod vlivem prvních deseti let po Sametové revoluci skutečně mohli na předešlé roky vzpomínat s despektem, při dnešním dění však musí přiznat, že zdaleka ne vše bylo špatné, a naopak na plno věcí lze vzpomínat vcelku pozitivně. Navíc negativa dnešní doby jsou v mnohém podobná těm minulým. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že EU spěje mílovými kroky do situace, ve které byla RVHP před svým rozpadem. Ti, kteří mají plnou pusu kritiky socialismu, a v mnohém právem, zároveň prosazují myšlenky a politické ideály, které nemají k tehdejší komunistické éře nijak daleko.

  Nynější mladí neomarxističtí liberálové a Zelení jakoby z oka vypadli garnituře politického svazáckého potěru, ideologické prounijní vedení typu toho, co předvádí Pekarová-Adamová, Kolář, Kalousek či Piráti má k agitaci komunistů velmi blízko. Aby ne, když spoluzakladatel tak proklamovaného Člověka v tísni ovlivňujícího chod škol a další významný politruk Štětina má svou politickou minulost těsně spjatou s bývalým režimem. A rozhodně ne jediný. Ostatně bývalými komunisty, agenty STB a uvědomělými svazáky se to ve vrcholných funkcích a orgánech jen hemží. Pro aktivní mládež není nic jednoduššího než ve svých vzorech najít to, co potřebují. Poté už není problém navléknout hnědou košili a předstoupit před dav. Chtějí svobodu a demokracii, přitom je zašlapávají do země požadavky dalších restrikcí.

  Je úsměvné číst ve statusech na sociálních sítích či v médiích hodnocení předlistopadové doby od těch, kteří ji neprožili. Základy fungující společnosti vznikly v době, kdy tito kritici většinou nebyli na světě a vše mají pouze přenesené od lidí, kteří jim mohou informace podávat všelijak. Je li Vám však 50, prošli jste obojím v aktivním věku a můžete konstatovat, že nejkrásnější období Vašeho života bylo dětství za socialismu a poté prvních 12 let po 17.listopadu 1989 provoněných poznáváním něčeho nového a dobrodružného. Od útoku na obchodní centrum v New Yorku v roce 2001 se svět začal měnit k horšímu a posledních 12 let počínaje hospodářskou krizí přes Arabské jaro, degeneraci EU a migrací, sankce proti Rusku a omílání nenávisti proti Číně s vyvrcholením v podobě epidemie koronaviru přináší pouze zlobu a nevraživost nejen mezi národy a lidmi uvnitř naší země, ale také vážné mezigenerační problémy. Starší lidé mají vždy tendence sentimentálně vzpomínat na své dětství a mládí. To bude jednou platit i pro nynější novou generaci toužící po vlastní svobodě. Nicméně je třeba si přiznat, že směřování nynější společnosti je krokem zpět nikoliv před rok 1989, ale ještě mnohem dále. Možná ani období 1938 není ještě dostatečnou metou, vnímat to lze, jako období převzetí moci v Německu Hitlerem. A protože se historie opakuje, možná nás nečeká nic dobrého. A ti mladí si to tak chtějí prožít. Jen neví, co je čeká.

Jindřich Kulhavý