Monika Kalábová a její zastavení - 1+1 = 2

2. 03 2015

  Stál tam půldruhé hodiny a čekal na ni. Uprostřed kuželu světla lampy, kterou okupovaly noční můry, a která jasně ozařovala celou siluetu. 

  Hnědé vlasy učesané po vzoru Jamese Deana, obepnuté a vyšisované modré džíny, obyčejné bílé tričko s rafinovaně ohrnutými rukávy. Vyšlapané kolo v trávě bylo viditelné i z dálky a já jsem z něj vyčetla nervozitu, odhodlání i bezmeznou lásku. Cigaretový dým, který zrychleně vydechoval, se dotýkal jeho jemné tváře jako ze žurnálu.

  Stál tam uprostřed nedobytných domů, které se jakoby mávnutím proutkem v devět hodin večer stanou anonymní. Pozorovala jsem ho dlouhé minuty na terase a vnitřně podporovala jeho očekávání. Přála jsem si, aby přišla. Zvláštní pocit, kdy nemůžete odtrhnout pohled, i když vědomě cítíte, že se pomoci od vás nedočká. V přicházející mlze mne dokonce napadlo, že sejdu dolů a půjčím mu svetr. Chtěla jsem být na chvilku režisér, který zastaví tento film povelem STOP a po teplém obléknutí ho opět rozeběhne… KLAPKA, JEDEM.

  U vchodových dveří jednoho z domů se rozštěkal malý pes. Alespoň podle ozvěny jsem nehádala, že by se mohlo jednat o větší plemeno. V zámku se rozezněl zvuk odemykajícího klíče a otevírající dveře mne nutily sledovat osobu, která vycházela. Půvabná, mladá slečna s dlouhými vlasy spletenými do ležérního copu. Pleť porcelánové panenky s malými ústy. Ve scénáři to zřejmě nebylo, ale když mladý muž vykřikl: „LÁSKO!“, moje srdce začalo intenzivně bít.  Pohled na dvě objímající se těla, z nichž se žádné nebránilo polibkům byl krásný!

  Dočkal se. Doufal a věřil.

  Zbytek večera a noci jsem trávila ve zvláštním rozpoložení. Jakoby jsem celý příběh prožila s nimi.

  Monika Kalábová

 
.