Monika Kalábová a její zastavení - Pokoj č. 5

3. 02 2015

www.inadhled.cz  „Vstáváááááme, pojďte si na rozvičku“ line se hlasitě z malého rádia na pokoji. Všechny tři jsme zachumlané do nemocničních peřin a dospáváme, tak jako každé ráno bezesnou noc. Z ranních ptáčat se staly noční sovy, které bez tabletek nezamhouří oko a jsou neustále pod kamerami.  

  Rozhlas po drátě hlásí čtvrt na osm a přichází další pozvánka, kterou už nemůžeme a nechceme přejít. „“Pojďte si na snídani“. Na přetopené chodbě, která připomíná úzký tunel uzamčený z obou stran se začívají otevírat sněhově bílé dveře pokojů a z každého vychází lidé, kteří se stali na 6 týdnů mojí rodinou. Muži, ženy, chlapci i dívky. Bez ohledu na věk jsme všichni na jedné lodi, která nás má dovézt k břehu. Ta loď se jmenuje,  Psychiatrické oddělení Vojenské nemocnice, lůžkové uzavřené oddělení. Zelený náramek s iniciály, rokem narození a oddělením nosíme,  abychom byli identifikovatelní.

 Odkládáme tácy se zbytky bílých rohlíků na vozík, který si vzápětí odváží sanitářka a vracíme se „přeplněni“ na pokoje. Ten náš má číslo 5. Dnešní den začíná.

 „Všichni na pokoje, jedou léky“. Uleháme opět v domácím oblečení na vzorně ustlané postele a naše myšlenky se na hodinu vydávají  do oněch „ křižovatek“, na kterých svítí neustále zelená a my jsme zmateny, které auto má přednost. Vyjíždí všechna společně a přichází strach. Odborný název všech těchto kolizí je  úzkostně depresivní porucha, obsedantně kompulzivní porucha, schizofrenie, bipolární porucha….patrně se liší jen „vozovým parkem“ a jinou skladbou psychofarmak.

  Dvěře jsou otevřeny a do bílého kalíšku každé je nasypána potřebná dávka léčiv pro přežití dalšího dne.  Pod dohledem zdravotní sestry se po doušku vody dostává na určené místo…

 „Zůstaňte na pokoji, bude vizita.“

 Hladina neuronových přenosů se zrychlila a konečně se dá volněji přemýšlet.

 Ranní éter hlásí „Pote si na arte“. Písmenko j v tomto případě zcela vynecháno.

 Asi deset lidí se usadí do místnosti plné barviček, knih, papírů, korálek, voskovek, drátků. Dnešní téma zní: Namaluj 3 jakékoliv stomy. V závěru se dozvídáme, že ten uprostřed značí nás a dva ostatní rodiče.  Ano, má to logiku, kreslili jsme podvědomě.

 Hodina a půl je v nenávratnu pryč a opět odkrýváme tácy s jídlem. Brrr. „Ne, káva je až o půl 1“, zklamaně odcházíme od malé kuchyňky, která pro nás skýtá možnost si 2x denně dopřát drogu s kofeinem.

  Nastává odpolední klid, nuda v Brně, další příděl prášků pro vyvolené a sledování hodinek. Někteří čtou nebo hledí tam někam na konec zdi, spí, účastní se skupinové terapie,  ale všichni čekáme na půl 3, kdy jsou povolené návštěvy a několik z nás se podívá i do parku a kantýny.

  Dvěře oddělení se o půl páté definitivně zamknout a Nuda v Brně má další díl.  Večeře, farmaka, povolená televize na film Jménem krále . Hltáme Rodena, Prachaře i Dolanského a  všechny z nás se na okamžik stávají Ludmilou, dcerou Markvarta z Vartemberka…

  Den končí. Už jen týden a já budu bojovat v reálném světě. Mám před sebou velkou cestu…

Monika Kalábová