Monika Kalábová a její zastavení - Sedím tu sama....

25. 02 2015

.... v pracovně velkého bytu a příjemné ticho přerušuje pouze tikání starobylých hodin po mém tátovi a zvuk kláves, do kterých vkládám myšlenky, úvahy, nálady i city. 

  Dnešní ráno i dopoledne se line v nostalgickém duchu. Snad zasažena událostmi předešlých dní, či nebezpečnou večerní hádkou si v myšlenkách utíkám do svého nitra, do kterého na chvíli vstupuje telefon od mého syna. „Mami, potřebuji napsat tu bezinfekčnost“ a vedle ikonka červených rtů. „Posílám“ a opětuji políbení. Za okny se slunce snaží svým paprsky rozveselit moji tvář a hladí sametové lístky kvetoucích fialek. Semínka pálivých papriček všech druhů, které jsem si zasadila, se pomaličku probouzí k životu a já si sama sobě dovoluji tiše uzavírat „sázky“, která bude nejlépe chutnat. Může se zdát, že moje konání se přibližuje k bláznovství. S kytkami si ale povídám pravidelně. Mám pocit, že mi rozumí. Na druhé straně… i kámen má svoji energii.

  Dobrovolně odmítám všechny další telefonáty i textové zprávy, ve kterých se zcela jistě skrývají rozvášněné stavy kamarádek o počtu a kvalitě milenců a žádosti o pomoc, popřípadě rady moje drahé mámy, že v Kauflandu mají máslo za 25,-. Dnes chci být pouze sama se sebou. Napsat si na čistý papír reálné plusy a mínusy budoucnosti a teď už opravdu trochu schizofrenně vybrat správnou cestu. Do toho zasahuje srdeční čakra, která se s rozumem ustavičně hádá a pře. Má své důvody. Nestranně přitakávám chvíli srdci, poté se ze „zadního šuplíku“ vynoří vzpomínka na mou zneuctěnou bezbřehou důvěru a v ten okamžik nastupuje mozek. Nerozhodnost, obava, slabost, hloupost nebo pevná vůle? Jak byste Vy popsali tuhle „houpačku“?

  Konec rozjímání, je čas vylézt z chmurných myšlenek, nasadit kulicha a rukavice a vydat se pročistit darované tělo i mysl na vzduch. Dnes minimálně deset kilometrů! Vytahuji běžecké tenisky, které byly po čas zimy netknuté a do diáře zapisuji: 26.únor 2015 začátek běhání. Trasu a počet kilometrů dopíši po návratu.

  Každý z nás občas propadne podivné náladě, snad depresi, která je schopná Vás pozřít všemi chapadly a postupně kousek po kousku vtahovat do svých útrob. Nepodléhejme. Raději nazujme tenisky, pohorky nebo jakékoliv pohodlné obutí a „zatočme“ s ní alespoň procházkou.

Hodně síly !

Monika Kalábová