Právě se nacházíte:

Národní hrdost

24. 02 2014

  Skončilo sportovní klání, jehož součástí je hymna zahraná na počest vítězů. Tým, který vyhrál, stojí v jedné řadě, diváci na tribuně povstali a s prvními tóny se ozve mohutný chorál hlasů.  

  Z hlasového projevu i viditelného vjemu je znát vášeň a hrdost z příslušnosti k vlastní zemi. Nevím, uvědomujeme li si obrovský rozdíl z vnímání své rodné vlasti? Jak zvláštní pocit musí mít člověk milující svou vlast, slyší li tóny hymny a k nebi stoupá vlajka. Mezi státy a jejich příslušníky jsou však velké rozdíly a my Češi rozhodně nepatříme k hrdým národům. Ptám se, čím to je?

  V historii naší země je mnoho období, ve kterých jsme patřili k elitním mocnostem a okolí z nás mělo obavy, bohužel také i ta přesně opačná. Naši králové Přemysl Otakar II. a Karel IV. vládli tehdejší Evropě, husité harašili zbraněmi tak mocně, že se musela spojit polovina Evropy k jejich potlačení. Jiří z Poděbrad se také hlasitě ozýval, bohužel dějiny byly svědkem i mnoha zaprodání, podrazů vedoucích k pádu moci a následné ztrátě identity. Tam někde si myslím, že se začal projevovat charakter našeho národa. Přesto jsme vždy měli mnoho uznávaných osobností z různých oblastí. Naši umělci, hudební skladatelé, ale i vědci, vynálezci, lékaři a sportovci byli a jsou uznávanými v celém světě. Dokázali to i přes častou nadvládu cizích národů. Němci a Rusové se na nás dost podepsali, pro Brity a Francouze jsme nebyli dostatečně důstojnými partnery, to vše by ale nemělo potlačit naší hrdost. Kde se tedy ztrácí láska k vlasti?

   Od malička jsme nějak vychováváni. V USA je častým jevem vlajka na domě, vlastenectví hraničí s nabubřelostí. Přitom složení obyvatelstva je internacionální a tradice není nijak dlouhá, v době objevení Ameriky měli Češi za sebou už pár historických úspěchů. Rusové jsou druhou světovou velmocí s největší rozlohou, mají plno vlastních problémů, ale dokážou se semknout a odolat různým tlakům. Možná je velikost a ekonomická moc těchto zemí jedním z důvodů vlastenectví, ale stejnou lásku k vlasti zaznamenáváme u Italů, Francouzů i v kterékoliv části Velké Británie. Cestovatel Holanďan svou zemi nezapře, Švýcar je namyšleným obyvatelem své alpské země, Polák by pro svou zemi umřel. Chorvat se střetne se Srbem, Švéd i Fin se vrací do svého domova s neutuchající láskou. Ale Češi?

   Tak, jako jsou Němci známí svou strojovou precizností, švýcarské hodinky také nejsou přesné z ničeho nic, čínská schopnost kopírovat, francouzské kulinářství a anglický humor, to vše o národu něco říká. My jsme proslulí svým uměním improvizovat. Sice nás to nepředurčuje k preciznosti, to by ale nevadilo, problém je, že improvizace znamená i nezásadovost, přizpůsobivost. Její výhoda se snadno obrátí proti ní. A stejné je to i s naší národní hrdostí, sebeúctou a láskou k vlasti. Češi ji dokážou ohnout podle potřeb, ne však jen svých, ale často i dle různých okolností. A to nás dělá malými i z pohledu stejně nevelkých národů. A dokud si nebudeme vážit sami sebe, nebudeme schopni se obhájit a hrdě postavit za naši zástavu.

   Až příště uslyšíme naše Kde domov můj?, měli bychom se zamyslet nad tím, co nám naše země dala. Je to sice někdy těžké, korupce, bezcharakterní politická elita, rozkrádání a podvody jistě nedávají moc optimismu, ale nádhera naší vlasti tím nesmí být potlačena. Jsme středem Evropy, máme hory, lesy, úrodná pole, nejkrásnější ženy, které nám svět závidí. Vzpomeňme si na to pozitivní z naší historie, přidejme k tomu lásku, naučme naše děti milovat místo, kde jsme jim dali život. Máme na to, abychom dohnali ztrátu těch let, které jsme prožili v područí. Teprve pak budeme zpívat naši hymnu s oprávněnou hrdostí a i ve chvílích, kdy budeme daleko od domova, budeme pyšní na to, že Čechy můžeme nazývat naším domovem.

   Jsem Čech a jsem na to hrdý. Nejen při vítězství našeho sportovce. Kolik z nás to však tak cítí?

J3.K