Nebezpečí plynoucí z demagogie

10. 05 2020

www.inadhled.cz   Pirátská strana společně s několika dalšími politickými subjekty pojmenovanými jako Demoblok se společně pokouší změnit dějiny zlehčováním některých událostí a popíráním skutečných. ,,Osvěžující‘‘ výklad dějin zavání snahou připravit půdu pro soulad naší zahraniční politiky s vizí především německých politických elit. Vzhledem k tomu, že jde o skutečně nové pojetí dějin, které se značně liší od dosud uznávaných výkladů, získává tento nový trend plno příznivců především v domnělých a samozvaných avantgardních sférách. Tedy mezi mladými, příznivci Pirátské strany či účastníky akcí Milionů chvilek. Jejich novými hrdiny nejsou jen slovenská prezidentka Čaputová, ale také ze vzdáleného venkova potřeby městské aglomerace nechápající přivandrovalý pražský primátor Hřib, případně řeporyjský starosta a politický klaun Novotný.

  Dějepis, jehož osnova vznikala za doby socialismu, obsahuje samozřejmě v sobě částečný politický odkaz poplatný své době. Obsahuje tak někdy zkreslené náhledy na minulost, což se projevuje například v jisté idealizaci husitů, démonizaci některých Habsburků, či zcela logicky zvýrazňované době, kdy Češi projevovali vlastenectví a odpor především vůči německé nadvládě. Tak, jako Slováci oslavují kontroverzního zbojníka Jánošíka, mají Češi svého lapku Žižku, který později velel husitům, za národního hrdinu. Přitom z pohledu dnešních příznivců nového pojetí historie byl Žižka krutým vojevůdcem nemajícím slitování. On takový skutečně byl, jenže v té době by bez tohoto přístupu nepřežil. Jistá idealizace národních hrdinů patří k vytváření symbolů napříč celým světem. Posilují se tím národní uvědomění, tradice a vlastenectví. A právě to může být všem těm eurohujerům, jak se nazývají nekritičtí příznivci EU, trnem v oku.

  2.světová válka patří k relativně nedávné minulosti a fakta o ní jsou poměrně dobře zaznamenána. Navíc dosud žijí pamětníci událostí, kteří mohou hodnověrně hovořit o době, kterou zažili. Každá válka přináší své oběti, mrtvé a mnoha lidem zničí život. Ovšem tato poslední světová válka byla mnohem krutější než všechny předešlé. Až 50 milionů mrtvých, obrovské materiální škody a následné přerozdělení světa jsou jen některými z vážných důsledků. Dozvuky této události jsou patrné ještě nyní, přestože se předpokládalo, že jejich ,,dojezd‘‘ skončí s rozpadem RVHP a ukončením tzv ,,studené‘‘ války. Sypání si popelu na svou hlavu však německá společnost neukončila a v rámci toho spustila vlnu migrace. Čímž Němci nikomu nepomohli, ale mnohé poškodili.

  Vraťme se však k samotné válce. Je vcelku logické, že prvotním impulsem k ní byla ekonomická situace v Evropě, stoupající německý nacionalismus a vzestup manipulátora s davy Hitlera. Souhra různých okolností spojená s dlouhodobou nenávistí vůči Židům a Slovanům, dále mohutné osídlení českého pohraničí germánským obyvatelstvem a český rozvinutý průmysl snadno ukradnutelný byly ideálním prostředím pro začátek války. Židé byli první na ráně a hned za nimi my. Sudetští Němci vítali po Mnichovské zradě příchod německých vojsk a velká část z nich to dala českým sousedům výrazně najevo. Přišla li po konci války drsná odplata, kterou bohužel odneslo i těch pár ,,hodných‘‘, berme to jako logické vyústění toho, jak se Němci za války chovali. Stejně logický je i postup vůči kolaborantům, kteří se s okupanty paktovali. Benešovy dekrety byly oprávněnou reakcí na jejich dosavadní ,,přizpůsobivost‘‘ a je s podivem, že je někdo napadá či neuznává, tedy s výjimkou samotných ,,poškozených‘‘, což se týkalo rodiny Havlů a Schwarzernberga. Pokud tedy někdo má pocit, že Sudetským Němcům bylo ukřivděno, mohl to vyprávět všem pozůstalým po obětech řádění německého národa za 2.světové války.

  Rudá armáda porazila Wermacht. Předcházelo tomu zplundrování Sovětského svazu od hranic až před brány Moskvy a Petrohradu. 20 milionů mrtvých Rusů a příslušníků národů žijících v Sovětském svazu je dostatečným důvodem k jisté naštvanosti. Jistě, vojáci jakékoliv státní příslušnosti a na celém světě neoplývají zrovna dobráctvím, najdou se mezi nimi vždy určití šílenci, takže nelze nikdy tvrdit, že se Rudá armáda chovala jako dobrovolný kroužek humanitárních aktivistů. Tam, kde z historického hlediska vnímali Rusové křivdu, postupovali tvrdě. Například v Polsku. Ale jinak se rozhodně chovali méně jako dobyvatelé než jako osvoboditelé. Čímž nikdo netvrdí, že nemohlo docházet k jistým excesům, nicméně do řádění německých nacistů a jejich koncentračních lágrů to mělo vždy daleko. A vyzdvihovat zásluhy kolaborantských Vlasovců jen proto, že v době, kdy si chtěli zachránit svůj krk, stáli tři dny proti svým německých chlebodárcům, je směšné nepochopení jejich vlastní situace. Ta pomoc Praze byla pouze taháním za záchranou brzdu. Což Sověti později odměnili popravou velitelů této sešlosti.

  ,,Moderní‘‘ přístup Hřiba a dalších k historickým faktům je nebezpečným krokem směřujícím k úmyslnému zapomenutí. Jistě, existovalo mnoho věcí a událostí, o kterých se v souvislosti s osvobozováním Evropy nemluví, je to podobné, jako s husity. Nicméně zásadní pro Evropu bylo, že se Sovětům podařilo zlomit sílu německého nacionalismu, odrazit je a nezastavit se ne vlastních hranicích, ale pokořit i Říšský sněm. To, co se u nás stalo později po roce 1948, byla také trochu naše vina, když komunisté ve volbách zvítězili. Za jakých okolností a proč, to už je ve vztahu k válce zbytečné rozebírat. Šlo o další etapu vývoje, která na samotnou 2.světovoz válku navazovala s malým odstupem a jistě to má souvislost. Nicméně vítězové mají svá práva a ani osvoboditelé nejsou charitativní společnost. Bez přispění nových kolaborantů, tentokrát s komunistickým sovětským režimem, by zde na dalších cca 40 let socialismus nezavládnul.

  Může se pouze spekulovat, byl li by lepší život pod nadvládou arogantních Němců, nebo šlo li o o něco lepší život pod dohledem svérázných Sovětů. Germáni se nám snažili vládnou po mnoho století, ze sovětské nadvlády jsme se vymanili po čtyřech desetiletích. Momentálně opět čelíme spíše problémům se západním sousedem než komplikacím z existence pozůstatku Sovětského svazu, tedy Ruské federace. Pokud někdo srovnává Sovětský svaz a Rusko a tvrdí, že jde o shodné prostředí jen se změněným názvem, mýlí se. Vývoj zastavit nejde a Rusko pod Putinovým vedením směřuje vzhůru. Přestože naše nenávist k Sovětskému svazu má základ v letech, kdy jsme žili pod jeho vlivem, nic to nemění na zásluhách Rudé armády o vyhnání Němců z naší země. A přenášet tu nenávist i na nynější Rusko při absenci vnímání dopadu germánské mentality na naši minulost, je absurdním nepochopením toho, za co naši předci bojovali po mnoho stovek let. Hřib a jemu podobní svou demagogií škodí chápání mladé generace a absolutní arogance vyznívající z jeho slov může v budoucnosti znamenat ještě větší nenávist k Rusům a podlézavost vůči Němcům. Což se nemusí vůbec vyplatit a hraničí to se sebedestrukcí našeho národa. Samozřejmě s podporou dalších nových kolaborantů.

Jindřich Kulhavý