Právě se nacházíte:

Něco jde mimo nás…

13. 05 2014

www.inadhled.cz  Když se mne zeptáte, v co věřím, tak Vám odpovím, že jen sama v sebe. Ano, občas tupě zírám k nebi a ptám se, jestli si ze mne ten nahoře dělá, no jak to říci slušně, legraci, ale vím, že žádná odpověď nepřijde, tam nahoře nikdo není.  

  Nikdy jsem nevěřila, těm lidem co viděli světlo na konci tunelu, těm co se s nimi jejich blízcí přišli rozloučit, ani těm co vsadili čísla sportky podle snu a vyhráli. V kostele jsem párkrát byla, ale jen proto, že miluji tu atmosféru, to ticho, ten božský klid. Po zkušenostech, které jsem lety získala, už jsem ale trošku opatrnější v souzení všech těch lidí, kteří tvrdí, že zažili něco zvláštního.

   Jako malá holka jsem měla moc ráda dědu, ke kterému jsem jako dítě jezdila na chatu. Děda zemřel stářím a já se jednou v noci na chatě vzbudila. Viděla jsem jen bílý obrys mezi dveřmi, ale věděla jsem, že je tam, že se na mě dívá a usmívá se. Strašně jsem se bála a o to víc se přitulila ke své sestřenici, se kterou jsem jako dítě moc ráda spala.

   Léta běžely a zážitek blednul. Roku 2001 jsem si potřebovala vyměnit baterku v hodinkách a rozhodla jsem se, že vyměním i v hodinkách mého tehdy už rok mrtvého muže a budu nosit i ty jeho. Parkovala jsem tehdy v kotvě v podzemních garážích a v přízemí je hodinářství, které mám moc ráda. Nechala jsem tedy vše vyměnit, vyjela z garáží a v tom volala moje mamka, že je s mým synem v Krči v nemocnici. Měli autonehodu a syna uvedli do umělého spánku. V tu chvíli, ač to souvislost nemělo, jsem vyndala z hodinek i strojek.

   Po třech dnech, kdy syn ještě stále spal, se mi zdál strašný sen. Byla jsem ve sprše mokrá, namydlená a to malé dítě v náručí, když přišel jeho otec (v tu dobu už rok po smrti) a začal se se mnou o něj přetahovat. V momentě, kdy mi z náručí už skoro vyklouzlo, jsem na něj zakřičela, že mu ho nedám, že má ještě čas. Nemusím popisovat, v jakém stavu jsem se vzbudila. Najednou jsem byla přesvědčená o tom, že kdyby mi v tom snu vyklouzl, už by se mi neprobudil. Ale probudil se, byl slabý, visel jak loutka, ale byl vzhůru.

  Ještě jsme nějaký čas trávili v nemocnici, když Pavlík seděl na posteli a říká mi, že se mu chce čůrat. Třikrát mu říkám: „Tak pojď“, a když jsem počtvrté už zoufale zvedla hlas, tak mi vysvětlil, že nemůže, protože ho táta drží za ruku. Když jsme pak přišli z nemocnice domu, Pavlík mi vyprávěl, že měl sen, jak je v nějaké tmě a táta na něj volá, bál se k němu jít, protože nic neviděl, a když už ho skoro držel za ruku, tak jsem někde zakřičela já a on se ke mně rozeběhl. Podotýkám, že mu v té době byli tři roky. Já zase jednou ležela v posteli a vzpomínala na svého muže, když mi najednou začaly téct slzy, vzduch v pokoji byl najednou strašně těžký a já naprosto jistě věděla, že je tam se mnou.

   Poslední zážitek mám, když mi umřela babička. Ve tři hodiny odpoledne jsem usnula a ona mi v tom snu telefonovala, strašně jsem se bála se jí zeptat, jak to, že mi volá, vždyť má být přece mrtvá. Měla jsem strach, že když to vyslovím, položí telefon a já už nikdy neuslyším její hlas. Řekla mi, že jí nechali umřít v sanitce a peníze máme v povlečení (samozřejmě tam nebyly). Pak zavěsila a už nikdy nepřišla. Dnes, když se mě zeptáte, jestli věřím, tak nevěřím, ale…………..

Šárka Večerníková