Právě se nacházíte:

Nutná sebeobrana

12. 09 2016

  www.inadhled.cz    Termín uvedený v nadpisu je velmi záludný právní pojem. Nechme však stranou to, co nám říká zákon, a pojďme se na problém sebeobrany podívat z pohledu logiky a vrozeného pudu sebezáchovy.

   Je li normální člověk napaden, považuje za normální se bránit. Atak může být verbální, fyzický, rozdílné je, jakou silou či intenzitou je veden. Má však i další rozlišení. Je důležité, byl útočník čestný a svůj výpad uskutečnil tak, aby se postižený mohl bránit, nebo došlo k útoku ze zálohy, případně se stal činem nejen úmyslným, ale zároveň zákeřným. Také je třeba při posuzování postřehnout, nešlo li o zneužití přesily, tedy vícenásobném provedení.

  Co lze považovat za nutnou obranu? Cítíte li se ohroženi přímo Vy, je logické, že Vaše obranné prostředky musí být natolik kvalitní, aby eliminovaly případnou převahu protivníka. To platí pro napadení slovní i fyzické. Pokud vezmeme nejdříve to, které nám hrozí častěji, tedy to slovní, je jedno, jde li o psané či vyřčené, může být stejně likvidující, jako vedené se zbraní v ruce. Pokud jste právě zapochybovali, vysvětlení je snadné. Vezměte si situaci, kdy je veřejně známá osobnost obviněna v médiích. K obraně může zvolit jakýkoliv prostředek včetně právní cesty, ale v důsledku je očistit se problém takového rozměru, že může být neřešitelný a zároveň vést k naprosté likvidaci, v krajním případu až k sebevraždě. Jak se bránit v tomto případu je často bez správné odpovědi. Někdo zvolí naprosto nevhodný typ obrany, například naprostou lež, ovšem ne každý si dovolí takovou fabulaci, jakou zvládá majitel Čapího hnízda, navíc úspěšně, neboť půlka národa ještě zatleská. To i přesto, že lhal naprosto prokazatelně, zdaleka ne poprvé a naposled. Jeho obrana podložená mocí byla účinná. Zatím. V jiných případech se podobné podařit opravdu nemusí.

  V menším měřítku existují nechutné slovní přestřelky na všech úrovních. Tedy v zaměstnání, v rodině, na sociálních sítích. Někdy stačí jedním kliknutím poslat agresora mezi další ignorované, jindy je třeba vynaložit více energie na uklidnění situace, nejlepším řešením je najít možnost, jak dotyčného vypudit ze svého života. Jisté však je, že někteří jedinci se přímo vyžívají ve zvýšené míře vlastní škodlivosti a zbavit se jich je velmi těžké. Zde přiměřená sebeobrana často nestačí a úplně ideálním se zdá rozdat pár facek.

  Tím jsme se dostali k fyzické podobě. Vzhledem k rozdílnostem, které mezi lidmi panují, je velmi sporné, co je přiměřená obrana a názor na to se liší i dle zemí a států. Kdysi bylo běžné nosit u sebe zbraň. Později to směla pouze šlechta, ale třeba v Americe při osidlování Divokého západu bylo normální být ozbrojen, a tato část historie se promítla v USA do současnosti. Evropa je ve vztahu k zbraním opatrnější, navíc její političtí předáci ve vlastním strachu z následků svého chování zvažují další omezování vlastnictví některých druhů obranných prostředků.

  Napadne li stokilový chlap plný svalů jiného muže, jehož muskulatura předpovídá jistou fyzickou indispozici, je logické, že bránící se má právo vzít do ruky přinejmenším klacek. Často však ani tento nestačí a ke slovu se oprávněně dostane palná zbraň. Zemřít se dá totiž i na ránu pěstí, o to nikdo z nás nestojí. Podobné je to i tehdy, je li napadeným člověkem žena. Nevidím důvod, proč by neměla mít právo jakékoliv razantní sebeobrany. Ještě jednoznačnější je případ, kdy jde o skupinový útok. Jsou národy, jejichž příslušníci si boj jeden na jednoho nedovolí, ale ve skupině jsou velmi agresivní. U nás to lze často zaznamenat u Romů, ve světě poté aktuálně u muslimských přistěhovalců.  Bohužel jde o etnické menšiny, v jejichž zájmu se snaží někteří politici znevýhodňovat potencionálně atakované původní obyvatele. To i přesto, že se násilí týká dětí a žen. Je až zarážející, co vše se dá zneužít k tomu, aby byla běžným občanům vzata možnost rozhodnout se, jaký způsob sebeobrany zvolí. Nazývají to islamofobií, rasismem, násilím proti rase. Právo chodit ozbrojen tam, kde hrozí nebezpečí ohrožení vlastního zdraví a života, by mělo být nezpochibnitelné. Události posledních dní v Jižní Francii naovídají, že policie záměrně neměří stejným metrem starousedlíkům a přistěhovalcům.

  Nejhorší formou násilí je to, které se šíří plíživě a nenápadně. Tím je myšleno neustále oklešťování našich svobod a práv. Potají navrhované a schvalované zákony obírající nás o životní prostor a vedoucí k tomu, že si máme uvědomit svou malost a bezvýznamnost. Postupně jsme olupováni o základní prostředky k vlastní obraně. Zákony nám za chvíli vezmou nejen naše zbraně, časem půjdou ještě dále a i sprosté slovo směřující do prostoru obývaného vládou. Dostaneme čipy s mikrofonem, bude sledován každý náš krok, peněžní i jiná transakce, za  ,,Ty vole‘‘ ubyde pár kreditů a po jejich vyčerpání se staneme součástí kriminálu. Pokud tomu nevěříte a myslíte si, že jde o mou reprodukci jistého amerického filmu, inspirovaného budoucností, uvědomte si, jak nám chtějí dávat do aut všeho schopné černé skříňky, v nákladních autech už mají vše prozrazující tachografy. Na mobilních telefonech sedí desítky špiclů a Váš internet není vůbec Váš. Kamery sledují jakýkoliv pohyb, požaduje se po nás neskutečné množství informací o všem, co děláme.

  Nyní je otázka na místě. Jaká je přiměřená obrana v této situaci? Nestojí nejen za zamyšlení, není li pravý čas s tím něco udělat. Ten nejvyšší? Je lepší zvednout hlavu i s rizikem, že o ni přijdeme, nebo radši půjdete na porážku stejně, jako jde stádo ovcí? V prvním případu je určitá pravděpodobnost, že na svou hrdost doplatíte, v druhém jistota, že nezůstanete sami sebou. Dle mne i s klackem v ruce ve správném počtu lze zvítězit. Druhou otázkou tedy je, bude li nás dost. A o tom to je…. Je nejvyšší čas se začít bránit. Se zbraní v ruce i bez ní.

J3.K