Odcházení - vzpomínka na přítele

3. 05 2014

www.inadhled.cz  Je zvláštní, jak u živých tvorů fungují instinkty. Ty naše jsou trošku civilizací obroušené, nicméně pořád tak nějak ovlivňují naše životy, u zvířat je to podobné, ta domácí už jsou méně jim naslouchající, divoká díky potřebě být stále ve střehu dokážou reagovat na každý podnět.  

  Protikladem toho je však schopnost dožít se vysokého věku, člověk je méně unaven a lékařská péče jej posunuje stále dále k vyššímu věku. A ne jinak je tomu u domácích mazlíčků. Zatímco v přírodě by i statný jedinec svého druhu už dávno sloužil za potravu jiným predátorům, u našeho domácího krbu jim je umožněno v klidu překonat běžné věkové hranice a dělat nám radost o něco déle. Přesto…když přichází konec, smutné oči vzhlížející k nám oznamují, že i doma v bezpečí se čas naplnil a přichází okamžik, kdy je třeba přijmout poslední podrbání a odejít do zvířecího ráje.

  Před třinácti roky a osmi měsíci se kdesi v Jižních Čechách ozvalo poprvé zavrnění a na svět přišla bílá kulička. Šest týdnů se hřála u své psí mámy a pak se objevil ve dveřích jakýsi chlápek. Bylo třeba jej zkontrolovat, tak nasadit náznak sprintu a honem k němu…o něco dříve, než bráchové. Vyhrál a za odměnu dostal nové jméno. Albi. A tak se na dlouhou dobu stal mým souputníkem životem.

   Zažili jsme spolu mnohé. Výměnu přítelkyně, dostavili jsme dům, narodily se nám děti, přikoupili zahradu, aby bylo kde běhat. Zažili hromadu legrace, vlastnili mnoho aut. Běhali jsme, toulali se, občas se naše cesty rozešli, ale jen jednou na déle, potkali jsme se až v útulku, kde ani 600 Kč za ubytování nezkazilo radost ze shledání. Občas to bylo k zbláznění. Jeden plot zvyšoval a druhý ho s radostí překonával. Takže jsme si i zaválčili. Ale vždy jsme patřili k sobě. Já a můj zlatý retrívr.

  Bohužel, ta doba končí. Albi mi svým pohledem říká –Ahoj příteli, snažil jsem se, ale už nemohu. Zkusím to ještě chvilku, ale kdybych usnul a už se neprobudil, nezlob se na mne, bylo to fajn. A nebojte, nebrečím, to jen nad klávesnicí poprchává. Mám ho pořád rád a vím, že už jiného takového shánět nebudu. Ale vzpomínky na vždy zůstanou. Až dnes přijedu domu, pohladím ho a jen mu řeknu-jsem rád, že tu ještě jsi. Protože vím, že zítra už to tak být nemusí.

J3.K