Právě se nacházíte:

Opravdu to chceme?

31. 01 2018

www.inadhled.cz   Mnoho Čechům otevřel rok 1989 dveře do světa. Kdo navštěvoval cizí země do té doby, dělal tak buď pracovně a pod dohledem STB, nebo měl štěstí a získal devizový příslib povolující mu vidět Středozemní moře v tehdejší Jugoslávii, případně byl úspěšným sportovcem a absolvoval závody v cizině. Moc jiných možností nebylo, snad ještě můžeme jmenovat minimum umělců, a tím je seznam téměř vyčerpaný.  

  Cestování po světě a pro nás exotických zemích je tedy výsadou až posledního čtvrtstoletí. Nejsme v tom jediní, takoví Japonci a Číňané to mají podobné.  A tak lze s jistou nadsázkou konstatovat, že Čecha nyní potkáte téměř všude. Kdysi se to samé říkalo o Holanďanech. Čím je člověk méně náročný, tím větší má možnost poznat cizí kraje takové, jaké skutečně jsou. Vyjet s cestovkou například do Dubaje neznamená poznat muslimskou zemi. To ale platí v podstatě o všech státech světa. Nicméně ne každý je stavěný na batoh na zádech a vlak v Indii. Lze tedy volit různé kompromisy a najít si svou vlastní cestu. Je to podobné, jako ve sportu. Někdo hraje fotbal, jiný jezdí na koni, a poté tu jsou vyznavači adrenalinových sportů, na jejichž vrcholu jsou ty extrémní, při nichž se umírá. Pojedete li na Maledivy, jste jako fotbalista, navštívíte Himaláje, to už vyžaduje více odvahy. No a pokud sednete na motorku a projedete Afriku od severu na jih, patříte k horolezcům lezoucím bez jištění na nejvyšší vrcholy.

  Ať jste součástí kterékoliv skupiny, snažíte se poznat cizí země a obyvatele v jejich přirozeném prostředí. Globalizace dělá své, takže jedete li Indií, narazíte na každém rohu na prodejce Pepsi coly. To Vás může potěšit, když na ni máte chuť, ale vezme Vám to možnost ochutnat nějaký domácí nápoj. Berte to samozřejmě jako příklad, ale kdo jedl skutečné indické nebo třeba thajské jídlo, musí být poté zklamán při návštěvě restaurace v Čechách honosící se názvem indická či thajská. To však neplatí pouze pro stravu. Večerní představení místní národopisné skupiny u hotelového bazénu Vám určitě neukáže skutečný život domorodců v poušti vzdálené 100 kilometrů od resortu.

  Vše výše uvedené platí i pro návštěvy evropských států. Lze se nezamilovat do malebných úzkých uliček v některých starých čtvrtích italských městeček, ve kterých potkáte maximálně skútr či otlučeného malého fiátka? Posezení u vynikajících těstovin či v místní pizzerii. Podobnou radost Vám jistě udělá návštěva francouzských vinic, řeckého olivového sadu, španělských býčích zápasů, proslulých holandských dopravních vodních cest, nádherných alpských průsmyků. Každá země má totiž svá specifika, její národ své tradice. Až donedávna jste na první pohled rozeznali vášnivého Itala od bavorského Němce, požitkářského Francouze od žhavého Španěla, blonďatého Fina či Švéda.

  Evropská unie se snaží vše toto změnit. Sléváním evropských národů a jejich zahuštěním černou pletí, potlačováním národních států, vymazáváním hranic a přísnými směrnicemi, co kde se smí pěstovat, vyrábět a jak se chovat, dochází k likvidaci přirozeného životního prostředí. Je to podobné, jako když si stejnou colu koupíte v Los Angels, Káhiře, Pekingu, Moskvě a Limě. Jednotlivé země díky globalizaci přichází o část svého kouzla. Na to jsme si už zvyknuli, vždy ještě najdeme něco, co danou destinaci dělá něčím výjimečnou. Ale Evropa se pomalu stává jedním Babylonem, ve kterém je multikulturní svět realitou zabíjející tradice. Vzpomeňme si na chování bojovníků Islámského státu, kteří za nepříliš dlouhou dobu své služby tomuto subjektu zničili obrovské množství nenahraditelných historických památek. Většinou za to mohl jejich primitivismus a náboženské vyznání společně s povely, které slepě plnily.

  Podobně dopadne Evropa. Už nyní se boří historické kostely, na jejichž místech vznikají mešity. Fanatičtí vyznavači multikulturního světa vymazávají postupně a systematicky národní zvyky a přináší nové, které mají svou historii úplně někde jinde. Neúcta k naší minulosti je natolik zjevná, že za pár let nebude možné navštívit některá místa, aniž bychom zaznamenali podstatné změny. Buďme upřímní. Opravdu stojíme o to, abychom byli ochuzeni o možnost koupit si vynikající francouzský sýr jinde než ve Francii, o posezení v řecké taverně v Řecku či na vynikajícím pivu třeba na Šumavě? Potřebujeme mít na každém rohu kebab? Nemělo by vše národní zůstat především doma a cestování tak nechat tím, čím bylo, tedy poznáváním něčeho jiného? Zdá se Vám být rasismem, když se řekne, že černoši jsou doma v Africe, běloši v Evropě, Asiaté v Asii? A muslimové tam, kde po století svého Alláha v poklidu uctívali? Vždyť i tak by existovala spolupráce, navíc daleko plodnější a s menšími riziky střetu kultur. Přijedu li totiž do cizí země jako host, jsem povinen ctít místní zvyky, vážit si pohostinnosti a je jen na mně, vrátím li se tam ještě někdy. A o tom to je, tak by to mělo být. Evropská unie se vše toto snaží změnit. Ztrácíme svobodu i v poznávání.

J3.K