Právě se nacházíte:

Paměť

3. 05 2014

www.inadhled.cz  Musím se usmát při pomyšlení na to, jaké je to psát o paměti, když vlastně zjišťuji, že si nic nepamatuji. Ale od začátku…Ukládání vědomostí je pouze jednou z jejích vlastností. Už od malička nám slouží především jako bezpečnostní činitel.

  I malé dítě si uvědomuje, co jak ho při minulém kontaktu zabolelo, pálilo, vzpomínka jej učí dávat si pozor. Také se mu do mozečku ukládá plno dalších nových informací a vjemů a přiznejme si, kdybychom po celý život byli schopni vnímat a učit se pořád ve stejné intenzitě, asi bychom neměli problém stát se v dospělosti geniálními.

   Bohužel, kapacita paměťových buněk se zaplňuje a už na škole se stává, že ne vše se podaří správně zařadit a použitelnost takto špatně vložených informací je diskutabilní, o čemž nás občas přesvědčilo nedobré ohodnocení pedagogem. A se zvyšujícím věkem je to stále horší. Samozřejmě se lidé liší od sebe i v tomto směru, někdo má prostor pro ukládání vědomostí někde v koutku, jinému z hlavy stejná oblast vytváří pátrací balon. Dokonce to ani nezáleží na velikosti vašeho IQ. Jde o to, umíte li svou paměť trénovat či nikoliv a používáte li mechanické a elektronické pomůcky.

   Vzpomeňte si třeba na to, kolik čísel jste byli schopni si pamatovat před příchodem mobilních telefonů, pro ty mladší…opravdu tu nejsou od pradávna, a kolik jich jste schopni vysypat z hlavy teď. Zrovna tak jsem si kdysi pamatoval až 35000 cen zboží, které jsem měl na své prodejně v železářství, což je pro mne teď už nepředstavitelné. Naučil jsem se totiž věkem vyřazovat méně podstatné události a vzpomínky, nepotřebné vědomosti a zážitky. A protože můj mozek si stále ponechává svou schopnost učit se, vzal to vymazávání nějak hopem a snaží se ho dotáhnout k dokonalosti.

   Stává se mi tedy, že někoho potkám, vím, že ho znám, ale to odkud mi dojde, až když už je ve vedlejším městě. Také si často nemohu vzpomenout na jméno známého a neustále přemýšlím o tom, kam jsem si dal klíče. Vzpomínky z dětství jsou rozmazané a střední škola se také ztrácí v oparu. Při posledním srazu třídy jsme navštívili setkání paralerního ročníku a já se divil, co je to za lidi. Představovali se jmény a jakási Světlana se na mne vyzývavě usmívala. Že to byla dívka, které jsem dal první polibek v mém životě, a to v první třídě, mi došlo až tři hodiny po odchodu.

   No…..možná to nakonec s tou pamětí není tak hrozné. Někdy je štěstí, že má samočistící schopnost, jindy nám vypadnutí některých fragmentů přináší potíže. Ale pořád jsme na tom lépe, než naše počítače. Když ty ztratí paměť a ani restart nepomůže, ztratí se často mnohohodinová i daleko delší práce. Jde sice zálohovat, ale kdo by si pamatoval poslední kolaps computeru, při němž jsme přišli o všechny údaje.

   A proto,až si budu letos na konci roku bilancovat, pokud mi někdo vyskočil z paměti, ať se na mne nezlobí. Možná se to stalo proto, že v mé hlavě zůstaly jen důležité věci, důvodem může být i má nedokonalost a opotřebování paměti. Takže budu rád, když se připomenete, slibuji a udělám to také…Chápu totiž to, jsem li pro někoho těžko zapamatovatelným. A zapomínat je tak lidské….

J3.K

 
.