Potřebujeme mezinárodní organizace?

20. 03 2018

   www.inadhled.cz   Válka v Sýrii je momentálně největším světovým konfliktem. Porážkou Islámského státu se zdálo, že spěje ke svému konci, ale strategická poloha bránící vývozu některých komodit, především plynu, z Arabského poloostrova, dále složení obyvatelstva a v neposlední řadě vlastní zásoby nerostného bohatství, to vše naznačuje, že Syřané si na klid budou muset dlouho počkat, mají li vůbec šanci se toho okamžiku dožít.

  Na likvidaci útvaru, za ním nestál jen islámský fundamentalismus, ale spíše zájmy Spojených států a jejich arabských spojenců, se podíleli především vedle Rusů i kurdští obyvatelé severu Sýrie. Jejich odvaha a zarputilost způsobila Islámskému státu obrovské potíže vedoucí k jeho rychlému, ale nikoliv bezbolestnému rozpadu, to i přes obrovskou materiální pomoc ze strany USA zpočátku, později též Turecka. Prezident Erdogan totiž doufal ve vyřešení vlastního problému, kterým pro něho Kurdové jsou. Tento největší světový národ nemající vlastní stát a žijící na severu Sýrie, Iráku a jihovýchodě Turecka je dlouhodobě decimován právě Turky. Plno Kurdů tak již dlouho žije v Evropě, především Německu. Dá se tedy očekávat, že se postupně některé spory přenesou blízko za naši západní hranici a dojde k ozbrojeným střetům dvou znesvářených národů přímo na evropské půdě.

  Turky dobytý Afrín se stává pomníkem, který ukazuje vztyčeným prstem na mezinárodní organizace a na jejich povrchnost a zbytečnost. Jeho obyvatelé, kteří se po těžkých bojích vrátili domů a doufali v návrat k běžnému životu zpočátku spojenému s množstvím práce potřebné k obnovení všeho s ním spojeným, byli napadeni tureckou armádou. Ta dosud většinou vyčkávala v závětří a do zdecimovaných Kurdů se pustila takovou silou, že se tito hrdí válečníci nestačili ani bránit. Afrín je nyní plný mrtvých dětí, žen i mužů, popravuje se na ulicích a Turci se chovají stejně, jako nedávno islamisté. Jediná úniková cesta z města je pod těžkou palbou, nikdo není ušetřen. To vše za tichého dohledu OSN, NATO, Červeného kříže, UNICEF.  Je třeba si tedy položit otázku. K čemu tyto mezinárodní organizace slouží? A komu?

  OSN se změnila. Jestliže kdysi šlo o společnou organizaci, v níž zastoupené státy spolupracovali a disponovala jistou exekutivní mocí schopnou vyslat vojenské mise do některých oblastí, kde bylo třeba zasáhnout na pomoc obyvatelstvu, později se stala mocenským mezinárodním nástrojem v rukách největšího sponzora USA. Nyní je však ovládaná stejnými lidmi, kteří stojí za rozhýbáním národů vedoucím k nynější obrovské migrační vlně vedoucí především z Afriky, Pakistánu, Afganistánu a Iráku, čerstvě i z území IS, ze kterého ve strachu utekli i slavní bojovníci dosud vraždící nevinné obyvatelstvo. Tedy zemí, ve kterých především Spojené státy způsobily chaos a islámskou revoluci. Protestní nóty naopak směřují většinou proti Rusku či Izraeli, což svědčí o hluboké nenávisti k této velké zemi, jejíž prezident se odmítá podvolit mocenským plánům rodin Rockefellerů, Rotchildů a koncentrovanému zlu Sorosovi. Čelní představitelé samotné OSN, ale i řada vrcholných politiků především západoevropských zemí, se spojili do jednoho šiku proti Rusku a hledají možnost, jak jej oslabit. Jedním z pokusů bylo rozvrácení Ukrajiny bez perspektivy sjednocení a následné hýkání, když Putin kontroval připojením Krymu zpět k Rusku. Nyní v bojích o Afrín se však OSN, jak se zdá, vytratila kamsi na jinou planetu. Navíc směšné přidělování postů zástupcům arabských zemí v oblasti lidských a ženských práv svědčí o obrovské aroganci celého ancáblu OSN.

  NATO je další s organizací, která přestává postrádat smysl už déle. Jestliže ve sporu o Kypr bylo schopno Turecko anektovat část jeho území na úkor Řecka a zůstalo to tak dosud, nelze očekávat, že by Turky někdo zastavil nyní při další invazi směrem na západ. V podstatě má tento pakt jedinou činnost, tou je umožnění americké armádě roztáhnout se po co největší ploše na naší planetě. Americká přítomnost téměř všude kolem konkurenčního Ruska, případná výpomoc při agresi kdekoliv na světě a zájmy zbrojařů jsou příčinou existence tohoto vojenského uskupení.

  Červený kříž a půlměsíc by měly být v první řadě u silnice vedoucí z Afrínu a svým znakem tak chránit prchající před agresivním Tureckem. Tisíce mrtvých, desetitisíce zatčených čekajících na verdikt svých věznitelů, desítky tisíc prchajících a statisíce naštvaných Kurdů, kteří rozpoutají peklo všude, kde se budou moci Turkům pomstít. I tak vypadá nečinnost všech výše uvedených organizací, jejichž režie je obrovská a činnost smutná, navíc jsou bez respektu těch mocných. Úplně nakonec je třeba se ptát, kde je Člověk v tísni se svou aktivitou u nás, jak to, že nejsou slyšet obránci práv Tibetu, když genocida Kurdů je 100x větší? A co sluníčkáři, kteří i tak v létě vyrazí do tureckých letovisk? Povrchnost politiků, mlčenlivost odpovědných a nezájem nás ostatních, to vše je předzvěstí naší budoucnosti. Kurdové trpí nyní a ještě dlouho trpět budou. Ale jak dlouho jen oni, když se velmi brzy tyto šarvátky přenesou tak blízko k nám? Ostatně právě v Německu už jde o aktuální stav. Pořád k němu budeme vzhlížet?

J3.K