Proč ekonomům a politikům vadí hotové peníze?

21. 02 2019

www.inadhled.cz    Svoboda každého z nás je určována jistými atributy. Jejich priorita je pro každého jedince různá, nicméně existují určité mantinely, které ji určují. Budeme li se pohybovat v reálných sférách, to znamená, že nezabrousíme do míst, ve kterých se vyskytuje jen ta nejvybranější společnost, lze konstatovat jedno. Zatím co peníze nás dělají svobodnějšími, majetek nás naopak svazuje. A tím je jednoznačně vysvětleno, proč ekonomům a politikům vadí hotové peníze, a naopak se nebrání tomu, abyste budovali majetek, to znamená nakupovali vše, co potřebujete, ale i to, co Vám k ničemu není.

  Všeobecně nejsvobodnějším člověkem je paradoxně ten, který nemá vůbec nic. Důvod je k tomu naprosto jednoduchý a prostý. Nemůžete li o nic přijít, nemohou li Vám nic sebrat, jste nevydíratelný. Netýká se to pouze hmotných věcí, nemovitostí, ale i rodiny, psa či jiného zvířete. Z této filosofie vychází nynější mladá generace. Stačí si povšimnout společnosti kolem bývalé žižkovské Kliniky. Žít a bydlet chtějí, ale nikoliv ve svém a s povinností pečovat o svůj domov.  Nechtějí vlastnit auta, motocykly, kola. Ale rádi budou vše sdílet. Nechtějí zakládat rodiny, mít děti, protože je to zdržuje od zábavy, cestování a alternativního způsobu života. Dochází k absenci skutečných povinností, život je tak bezstarostný. Podíváme li se tedy na tuto situaci z pohledu mladých lidí, dochází k jisté degeneraci společnosti, protože právě ti, kteří jsou v nejproduktivnějším věku, neprodukují vůbec nic a preferují pouze vlastní zážitky a vytváří pomyslné ideologie, dle kterých se snaží žít. Nelze od nich tedy očekávat budování jakéhokoliv vztahu k něčemu, co by je mělo činit zodpovědnými vůči širšímu okolí, jehož jsou součástí spíše obtížnou, než přínosnou. Samotní si to ve své naivní zaslepenosti neuvědomují, ovšem vinit je z toho lze těžko, pouze podléhají všeobecnému vymývání mozků ve školách a přidružených výrobách tvořených různými aktivitami často pod dohledem neziskového sektoru, případně pod vlivem ,,umělecké´´ sféry. Velkým problémem však zůstává jisté donátorství  uznávaných elit, například výroky Zdeňka Svěráka patří k těm, které by od dosud velmi inteligentně vystupujícího umělce nikdo nepředpokládal, a přesto mají vliv na několik generací. Příkladů působení vnějších vlivů z na první pohled svobodného prostředí je však mnohem více, právě ta alternativita je pro mladé vyloženě atraktivní. I proto jsou si umělci a levicově vychovávaní aktivisté tak blízcí. Tvorba hodnot jim je všeobecně cizí a žijí v jisté iluzi rovnosti a spravedlnosti. S tím rozdílem, že starší umělci jsou zajištění nepoměrně lépe a jejich hra na lidovost je falešná, potřebují své diváky, bez nichž jakoby nebyli.

  Něco jiného je vztah k penězům a majetku ve vyšším věku. Ve chvíli, kdy máte větší děti a již se můžete cítit být zajištěni, jste velmi zranitelní. V podstatě na Vás může kdokoliv. O potomky máte přirozený strach, protože už víte, jak těžké je dovést je do dospělosti, aniž by se jim cokoliv přihodilo. Máte k nim odpovědnost a snažíte se je naučit vnímat život tak, abyste se za ně nemuseli stydět. Uvědomujete si, že už neexistuje mnoho prostoru, kde by mohli žít čestně a spokojeně. Hledáte tedy pro ně po celé jejich dětství správné místo budoucího uplatnění. Vedete je k odbornosti, umění. Ideální je mít úspěšné sportovce, protože perspektiva způsobu života je v tomto případu často nejsvobodnější, byť spojená s fyzickou dřinou, která však může být jednou odměněna. Bohužel procento vyloženě úspěšných je mizivé. Ve chvíli, kdy Vás děti opustí a osamostatní se, náhle zjišťujete, že k životu už toho nepotřebujete tolik. Cokoliv, co máte, může být totiž objektem zájmu kohokoliv. Úředníků Finanční správy, exekutorů, závistivců a zlodějů. Vezmeme li to důsledku, znamená to jediné. Budete li mít jedny džíny, košili a svetr, v kapse dostatečný obnos, abyste kdykoliv a kamkoliv mohli odjet a žít tam tak dlouho, jak chcete, nepotřebujete nic jiného. Stačí Vám pronajmutý byt či malý domek, které můžete kdykoliv opustit a získáte svobodu. Předpokladem je stále plné peněženky, ze které vytáhnete přesně tolik, kolik právě potřebujete. Žádnou kartu, kterou Vám může někdo zablokovat, účet, který Vám někdo ukradne či kontroluje, prostě nic takového. Jedno místo, na kterém budete mít své schováno bez možnosti být pozorován, kolik tam máte. Ve chvíli, kdy máte dům, byt, auta, pozemky, musíte o to vše pečovat, starat se a strachovat se o to, kdo Vám to sebere. V nynější době plné dravců a uzurpátorů je správa vlastního majetku drahým špásem plným rizik. Přidáte li daňovou politiku státu, potřebu přikrýt náklady Evropské unie a neschopnost zákonů ochránit soukromé vlastnictví se snahou inklinovat k znárodňování, zabavování a sdílení, jsou obavy z budoucnosti na místě. Přičemž představa postupné likvidace hotových peněz dává možnost bankám a státní moci Vás ožebračit úplně. Už nyní jsou rizika střadatelů na vysoké úrovni a příprava záporných úroků je důkazem toho, že státní instituce už nemají kde brát. I proto jede naplno mediální kampaň směřující k bezhotovostním platbám. Berete je jako pohodlné, v důsledku si podepisujete ortel odevzdanosti. Nejste moderní, jste pouze hloupí.

  Co je tedy ideální stav? Mít splněné reprodukční povinnosti vůči lidstvu, naspořit si přesně tolik, kolik Vám stačí na příjemné dožití, nejlépe v hotovosti, oprostit se od potřeby shromažďovat majetek, nepodlehnout iluzi, že peníze v bance jsou ty nejlépe uložené. A začít prostě žít. Být produktivní do určité doby, vychovat děti tak, aby se jednou dokázaly podílet na Vašem klidném stáří, a přesto byly vděčné za to, co jste jim umožnili. Pokud to dokážete, budete svobodní, šťastní a usměvaví. Což je to, čím nejvíce naštvete všechny ty reformátory toužící po maximální kontrole každého z nás. Kdo preferuje pocit osobního vlastnictví, možná časem zjistí, že správa majetku je často pouhou otročinou. Utrácet peníze, kterých je relativní dostatek, je de facto ideální stav. Posledním problémem tedy zůstává, jak je vydělat. Je třeba si přiznat, že více, jak půl roku jdou naše zisky státu, dále díky daním přicházíme o další jejich část. Nelze se tedy divit, že patříme spíše k chudším státům Evropy.  Možná máme na sebe vysoké nároky, jsme konzervativní a neschopní riskovat. Řada zástupců starší generace v zahraničí už dávno pochopila, že se dá žít jinak, odchází z Evropy a dožívají v místech, kde jim je lépe. Svírání kleští držených v rukách euroúředníků dosáhlo bodu, kdy stojí za to se zamyslet nad budoucností. Možná to zní divně, ale poměrně aktuálním se stává jistý návrat do mládí. Mít motorku, srub na venkově a klid v duši. Možná by ten život byl jednodušší, ale zároveň mnohem svobodnější.

J3.K