Právě se nacházíte:

Samostatnost dětí….

17. 03 2015

www.inadhled.cz  Jako mnoho jiných věcí se s postupující dobou mění i výchova dětí Mnozí z nás vzpomínají na své dětství a porovnávají ho s tím, jaké ho mají naši potomci.  A že se v mnohém liší.

  Doba v dobách diktatury proletariátu byla opravdu jiná. Lidí bylo méně, aut také, lákadla měla jinou podobu, než nyní, soudruh policista byl autoritou, ať se objevil kdekoliv, soudružka ředitelka byla nějaká kapacita a školník přímo strašidlem s neomezenou mocí. Za oslovování pedagogů oslovením pane učiteli, profesore  jsem byl perzekuován, pravidelná poznámka za to však dělala mému otci jedinou radost, pokud jde o neblahé zápisy v mé žákovské knížce. Dlouhé vlasy byly znakem protestu a americkou přísahu na tričku jsem si vzal jen jednou, prý to byla provokace za pomyslnou čarou možné tolerance. Ale křížek na krku se houpal dále, to i přes mou doživotní nedůvěru v kněžský stav.

  To vše je nyní naprosto normální a větší podivností a provokací by byl vyšitý srp s kladivem a hvězdou třeba na čepici. Doby se mění. A nejen v tomto. V našem dětství bylo běžné chodit už do školky nebo první třídy bez doprovodu rodičů, také starší sourozenci v klidu doprovázeli ty mladší už do jeslí. Aspoň mimo velká města určitě. Odpoledne jsme trávili buď ve sportovních oddílech, nebo jsme lítali po lesích, jezdili na kolech, lyžích, bruslili na rybníku nehledě na věk Věkové spektrum naší party bylo širší a ti starší se prostě postarali. Možná, že něco podobného prožívají děti na venkově, městská dítka jsou na tom hůře.

  V městských aglomeracích hrozí mládeži mnoho nebezpečí. Obrovský provoz na silnicích, v davu se ukrývající podivní jedinci, složitá logistika mezi domovem, školou, sportovištěm a ztráta času při přesunech, větší náročnost na studium, poměrně dost drahých věcí po kapsách dětí, to vše komplikuje život rodičů a dětí. V mnoha debatách se řeší, v kolika létech vypustit děti do městského prostoru bez dohledu. Vše navíc s pojistkou spojení v podobě mobilního telefonu. U někoho to je před desátým rokem, jinde o něco později. Pravdou je, že dvanáctileté děti už nemají problém s přesunem napříč Prahou a umí si poradit.  To už jsem ale kdysi dávno cestoval každý druhý víkend vlakem na vzdálenost 160km a vůbec mi to nepřišlo divné. Ani 50km dlouhá trasa na kole na chalupu k tetě po kopcích v okolí Mariánských Lázní. A ze sjezdovky jsem jezdil v devět hodin večer lesem na lyžích. Přesto jsem se dožil až do dnešní doby.

  Nejde jen o pohyb venku, ale i schopnost postarat se sám o sebe doma. Uvařit si čaj, nafouknout kolo, pomoci na zahradě, namazat si chleba k svačině. Mnoho rodičů dětem ulehčuje život a poté se diví třicetiletému synovi, že se mu nechce z domova od mámy. Já v 18ti opustil domov a dál se protloukal životem sám. A nebyl jsem sám. Prostě doba je jiná…. Ne horší, ale ne ve všem lepší, prostě jiná.

J3.K