Právě se nacházíte:

Smysl pro humor

11. 02 2014

Jako malému klukovi se mi často dostával do ruky Dikobraz, časopis plný kreslených vtipů.

   V době, kdy vycházel, chyběla politická satira, respektive byla velmi nebezpečnou pro autora, a tak byl jeho náplní kreslený humor ze života přinášející většinou úsměv na tvář. A byl li i přes riziko doplněn lehkou ironií ukazující prstem někam nahoru, sklidil autor pomyslný potlesk a jeho obliba byla o to větší.

  Ta doba je pryč, po roku 1989 si mohl každý psát, co chtěl, zmizel lehký humor a každý autor, který se opřel do komunistické éry, byl hrdinou. Tedy aspoň ve svých očích. Časem naštěstí toto pominulo a nynější generace už ani nechápe, o čem je řeč. Staré noviny nikdo jen tak nevytáhne, a tak nám vzpomínky vrací často opakované pořady na ČT1. Ani to těm mladším nic neříká, nás dříve narozené ale dokážou ještě pobavit scénky dvojic komiků a moderátorů. Proslulými se stali Šimek a Grosmann, Dvořák a Bohdalová, Černoch a Wimmer, Lábus a Kaiser, hvězdou každé zábavy byl pan Menšík.

  Všimněte si, že většinou šlo o situační humor a snad jen moderátoři Televarieté měli občas povoleno trošku porýpat nejen v ráně zvané byrokracie. Pozdější pokusy Šimka s Bubílkovou po krátkém času upadly v zapomnění a připoměly nám především naši nechuť něco řešit a už vůbec ne politiku. Satirou je možno jistě nazývat Show Jana Krause, ale ta už je trochu náročnější a ne každý ji bere. Navíc zdaleka ne všichni musí souhlasit s náhledy drzého a inteligentního moderátora, nicméně v jeho případě lze mluvit o povedeném formátu.

   A tak mám pocit, že smysl pro humor u nás mizí s celkovou dobrou náladou všeobecně. Pořad Partička nás dokáže velmi dobře pobavit, někdo se vyžívá v pokusech podobných Zelenému Raulovi, ale jinak úsměvů na tváři lidí chodících kolem mne ubývá. Každý řeší, co jíst, čím jezdit, kde na to brát, co má soused, co zdraví, kde bydlet. Existenční starosti tam, kde jsou, potlačují radost ze života, a tam, kde nejsou, jde velmi často především jen o ukázání svých možností. Lidé všeobecně zvážněli, usmání se nad politickým vtipem není odůvodněné, protože ho může říkat kde kdo, navíc jedinci ve vedení této země jsou spíše k pláči.

   Chybí nám tedy důvod se smát? Já doufám, že nikoliv a věřím v návrat doby, kdy si lidé byli blízcí a společná dobrá nálada bud zase tím, čím budeme prezentovat sebe i celou naši zemi. Jen nevím, jestli se toho dožiji.

J3.K