Právě se nacházíte:

Solidarita

23. 03 2014

www.inadhled.cz    Tentokráte budu asi bruslit po tenkém ledě.    Velmi často se stává, že se z televize,deníků, případně z plakátů dozvíme o strastech. které potkávají lidi kolem nás. Ať už jde o nemocné lidi, špatnou sociální situaci, přírodní katastrofy, trápící se zvířata, vždy je způsob sdělení nastaven tak, aby dojal a přesvědčil přihlížející k přispění a nabídnutí pomoci.  

  Příběh je popsán, více či méně přibarven, a poté se čeká na výsledek. A musím říci, že velmi často jsem překvapen, jak jsou lidé ochotni pomoci, většinou však ti, kteří na to vůbec nevypadají. Sám mám na tyto záležitosti svůj pohled. Nemám rád charitu toho typu-tady je číslo účtu a posílejte….Vždy chci vědět, kde má pomoc skončí a uvědomuji si, že právě na charitě mnoho lidí vydělává a často chod organizace samé spolkne většinu získaných prostředků. Také účast známých tváří na akcích podporujících např. nějakou sbírku nebývá vždy neplacená, což mi přijde drsné. Dále, pokud chci někomu pomoci, musím být přesvědčený, že se člověk do určité situace nedostal sám svou leností, neschopností, případně nechutí něco včas řešit. Tím myslím některé problémy sociálního rázu.

  Dalším případem je taková situace, kdy jsou poskytovatelé pomoci náhradou funkce státu, případně státem podporovaného zvěrstva pojišťoven. Tím myslím otázky kolem zdravotní péče a některých přírodních katastrof. Samozřejmostí je vzájemná pomoc postižených, také těch, kteří mohou přidat ruku k dílu, ale přiznejme si, že tou nejúčinnější formou je finanční výpomoc.

   Přesto si stojím za svým a říkám, že pokud mohu, směřuji svou aktivitu přímo do rukou toho, s kým cítím. A také si myslím,že tam, kde je nemocný člověk, právě tam stát zanedbává svou povinnost a pomoc. Zde by měla přijít především od povolaných, tedy špičkových právníků a lékařů. Musím říci, že tady je možnost ukázat schopnost pomoci a vzepřít se neochotě úředníků. V celé naší zemi se rozhází obrovské množství peněz za nekvalitně provedené státní zakázky, předražené projekty a nesmyslné akce, nezbývá pak na podporu mladé rodiny s dítětem, které má těžké postižení a rodiče se přesto o něj postarat chtějí. A takových potřebných je daleko více, proti tomu jasně kontrastují vydávané sociální dávky některým zdravým spoluobčanům, kteří se o ně umí velmi hlasitě přihlásit a proto je úředníci v Bruselu považují za diskriminované.

   S plno žádostmi o projev solidarity tedy nesouhlasím. A proto si zase před Vánocemi vyberu obálku pod stromečkem na Floře a koupím dárek nějakému klukovi či holce z dětského domova a aspoň tak zkusím udělat malou radost. A požádá li mne někdo jiný o pomoc, nebo si snad sám všimnu, že mohu být někomu nápomocen, udělám to rád a s úsměvem, budu li vědět, že si to zaslouží. Mé sociální cítění má své hranice, ale udělat někomu radost, to mne vždy potěší.

J3.K