Starý rok s novým se sešel a už to jede

4. 01 2020

www.inadhled.cz    Víceméně končí dny volna, které pro mnoho znamenaly malou zimní dovolenou. Přestože naše hory zasypal sníh až poměrně dost pozdě, což je jakýmsi koloritem svátků v České republice, dostalo se nakonec i na milovníky lyží. Bohužel horská střediska nejsou nafukovací, takže ucpaná parkoviště a fronty u vleků patří k dalším znakům spojeným s naší zemí. Údajně patříme k národům s největším počtem lyžařů na velikost populace, což je vzhledem k absenci velehor vskutku pozitivní. Skuteční fajnšmekři však míří většinou do Alp, dobrodruzi na Aljašku do volných terénů, které však poskytuje také například Kavkaz. Lyže jsou nádherný sport a kdo ta ďábelská prkénka skutečně dobře ovládá, může potvrdit, že pokud si najdete vhodný terén, jde o skutečnou nirvánu.

  Návrat z hor bude pro mnohé šokem. V Praze přibyly modré parkovací zóny a s nimi spojené výběry desátek za to, že si dovolíte mít auto. Už nyní se Pražané dělí na dvě skupiny. Jedna poctivě skočila na špek a platí všude, kde zaparkuje, což prospívá fyzické kondici, protože parkovací hodiny nejsou na každém kroku a občas je najít znamená se projít. Ta druhá taktizuje s trvalým pobytem, přihlášením automobilu na rezidenta či taktický pronájem od vlastní firmy, případně má po Praze nalezena taková místa a zákoutí, kam malíři modrých čar prostě nedorazili. Jako vždy, když vrchnost nařídí, se najdou ti, kteří hledají cesty, jak se nenechat bezdůvodně obírat. Je to věčný boj a je s podivem, že dosud ještě nikoho nenapadla převrátit na střechu autíčka sledující kamerami to, jak parkujeme. Ne nebojte, to není výzva k anarchii, na tu ještě nedozrál čas. Je však s podivem, jak všichni poslušně otvírají peněženky a podřizují se sebevětším nesmyslům vzniklým v kancelářích politiků. A netýká se to zdaleka jen Prahy.

  Dění ve světě je šokující pro normálního člověka věnujícího mu jen běžnou pozornost. Většina lidí žije své životy, aniž by byla ochotná se více zaobírat manipulací s nimi samotnými. Odpovědí je skutečnost, že i tak mají svých starostí dost. Pokud se však více ponoříte do problematiky Istanbulské smlouvy, činnosti Evropské komise, událostí a rozhodnutí lidí v pozadí za politickým křovím, pak si musíte připadat jako Alenka v říši divů. Jako je pro laika těžko pochopitelná makroekonomika a zákonitosti v oblasti bankovnictví, lze si domyslet, že něco podobného existuje v politice. Můžeme to zkusit nazvat makropolitikou. Tou se zabývají lidé na úplné špičce této sféry, ale ještě více ti, které vlastně ani neznáme a kteří tahají za nitky kdesi v pozadí. Abychom si tu realitu dokázali představit, v podstatě jsou Merkelová, Macron i třeba von der Leyenová herci v loutkovém divadle přebírající na sebe jistou zodpovědnost a viditelnost, nicméně jejich skutečné vodiče nejen, že nikde nevidíme, ale zároveň je ani neznáme. Jsou nám skryti, přestože fyzicky existují. Nebo si myslíte, že opilec Juncker byl skutečně schopný tolik let vést všemocnou Evropskou komisi bez toho, aby mu někdo jiný pravidelně četl návod na její použití?

  Ve Francii byl pro tuto situaci kdysi použit pojem Šedá eminence. Tuto funkci na dvoře francouzského krále plnili kdysi kardinálové de Richelieu a Mazarin, kteří dokázali své intriky přetavit v moc minimálně rovnající se té královské. My jsme v podobné pozici měli kdysi Záviše z Falkenštejna, Jindřicha z Lipé, v době modernější Albrechta z Valdštejna.  To jen pro představu. Tito lidé existovali vždy, patřili mezi rádce vladařů, jejich blízké, ale i mezi mocné odpůrce, pokud byl sám panovník slabším a nedokázal si ohlídat vlastní záda. A protože můžeme uvádět příklady i z nynější doby, takový Pirát a pražský primátor Hřib má těch rádců třeba placených údajně deset. To už je ale něco jiného, to ukazuje na situaci, kdy je do čela postavena pouze tvář neschopná samostatně zastávat funkci, kterou získala. Dá se domnívat, že podobným případem byl v naší politice i Václav Havel. Za jeho glorifikací stojí lidé, pro které bylo stát v pozadí nejen praktické, ale především výhodné. Kam až to může dotáhnout loutka schvalující humanitární bombardování jiného slovanského a evropského národu, to můžeme vnímat při pohledu na název Ruzyňského letiště či zobchodování jeho jména při prodeji předražených laviček nesoucích též jeho jméno.

  Svět šokoval atentát na íránského generála Sulejmáního. Situace v této oblasti je pro laika naprosto nepřehledná, a i odborníci poměrně dost tápou. Arabský svět je natolik složitým, že vyznat se v něm znamená pochopit mentalitu muslimů, vnímat rozdíly mezi nimi.  Američané pro změnu dokážou především všude vystupovat v roli slonů v porcelánu. Podstatné na tom všem je to, že se to stalo. Jaké bude mít vražda generála důsledky, to ukáže blízká i vzdálená budoucnost. Překvapivá je ,,fundovanost“ všech, kteří vnímají povinnost se k nastalé situaci odborně vyjádřit. Naše média budou pravděpodobně tak nějak v rozpacích. Írán je všeobecně považován za spíše nepřítele, ale Trump jakožto Republikán, který porazil v prezidentských volbách oblíbenou favoritku českých novinářů a reportérů Clintonovou má pro ně podobnou pozici, jako náš Miloš Zeman. Kdyby byla u moci Hillary, byla by akce jednoznačně chválena a vynášena do nebes stejně, jako kdysi právě to bombardování Srbů. Ale takto? Vytvořit neutrální zprávu bude pro některé média dost složité. My se k tomu vyjadřovat nebudeme vůbec, protože by to zavánělo úplným amatérismem. Bez hluboké znalosti prostředí a okolností by to byla drzost. Jakýkoliv názor totiž může být zkreslený tím, co naši ,,odborníci“ přednesou. A vyjde li to z ČT či Seznamu, pak jde o irelevantní názory.

  Definitivně končí svátky, a s tím i dny klidu. Mimo výše zmíněných parkovacích zón nás čeká zdražování, inflace, vyšší danění, blíží se německé předsednictví v EU, které nastartuje další kolo přerozdělování migrantů. Naše vláda měla možnost nepodepsat se pod Seedorfův plán, který fakticky znamená, že k nám má dorazit až 3% migrantů, kteří přeplavou Středozemní moře. Za Českou republiku to v prosinci podepsal náměstek ministra vnitra, protože Hamáček nechtěl spáchat politickou sebevraždu. Takže možná i ti syrští sirotci nakonec budou. Nu, co na to říkáte nyní? Opravdu se máme na co těšit?

Jindřich Kulhavý (J3.K)

.