Státní svátek, který má smysl

8. 05 2019 | www.inadhled.cz    8.květen 1945 patří mezi skutečně významné dny v naší historii. Den vítězství nad fašistickým Německem byl důsledkem neohroženého boje Rudé armády se značným přispěním spojeneckých sil přicházejících ze západu. Předem dohodnutá demarkační linie sice rozdělila Československo na dvě nestejné části, nicméně dlouhá cesta sovětských vojáků a obrovské ztráty na jejich životech v nás musí vzbudit obdiv stejně, jako statečnost těch, kteří padnuli při vylodění v Normandii či pokračovali dále až do Plzně. Následné rozdělení Evropy nebylo jen důsledkem vítězného tažení armád, ale také logickým vyústěním starších záležitostí, tedy především mnichovské zrady, kdy nás naši přátelé předali fašistickému Německu bez kousku cti a soucitu.

  Následné oslavy po osvobození věnované sovětským sborům byly stejně zasloužené, jako ty plzeňské spojené s poděkováním Američanům. Je však třeba si uvědomit, jakou cenu zaplatili samotní Rusové. Němečtí okupanti vedení šíleným Hitlerem a uplatňující neskutečně agresivní přístup postavený na snaze zlikvidovat celé národy a rasy doplatili na pozdější sovětskou taktiku spálené země. Fašisté při svém postupu na Moskvu a Leningrad zapomněli na to, do jak velké akce se pustili. I přes obrovsky silné zázemí, které už dávno netvořil jen vyspělý válečný německý průmysl, ale zároveň se přidali lidé a továrny na dobytých územích, se jejich armáda nedokázala vyrovnat s rozlehlostí oblasti, krutými životními podmínkami a nedostatkem jídla. Rusové se slovanskou chytrostí nenechávali nepříteli nic jen tak zadarmo a i při svém stahování se do vnitrozemí za sebou nechávali spoušť, která rozhodně Němcům nic neulehčovala. Jestliže cesta Evropou byla dosud pro fašisty jednoduchou procházkou rajskou zahradou, teprve až sibiřské podmínky jim připomněli, jak malým člověk stojící tváří tvář odolnému nepříteli je. I přesto přišli Sověti o miliony životů. Nespokojili se s vyhnáním Hitlera ze svého území, nezapomněli na zvěrstva Himmlerových sborů SS vraždících po tisících domorodé obyvatelstvo s naprostou ignorací vzácnosti lidského života a udělali vše pro závěrečné doražení nepřítele. Jejich tažení skončilo vyvěšením sovětské vlajky na budově Říšského sněmu v Berlíně.

  Součástí osvobození Evropy bylo Pražské povstání, které bylo zároveň tak trochu čekáním na osvoboditele. Zklamání ze zrady západních spojenců tak po letech nahradila radost z pomoci z východu. Přestože pozdější důsledky v podobě relativně krutého a krvavého příchodu socialismu byly pro nás smutné, je třeba si uvědomit, pod jakým diktátem jsme žili v době německé okupace. Takže první příjezd sovětských tanků do Prahy lze považovat i přes pozdější události za šťastný. Ten druhý, tedy v roce 1968, už rozhodně ne, ale ač si to budeme těžko přiznávat, původní příčinou byl opět Mnichov a zrada, která způsobila předání Československa Německu. Kdyby se již tenkrát mocnosti postavili vznikající Německé říši, pravděpodobně by měla 2.světová válka jiný průběh a její následky by byly též pro nás přijatelnější. Nestalo se, takže 8.května 1945 byli našimi osvoboditeli Sověti a Německu a dalším západním zemím zůstal strýček Sam. V dalších létech se projevila výhoda být spojencem Spojených států, především Německo vstalo z popela a řada předních fašistů skončila místo na šibenici jinde. Ať už v Jižní Americe, tak i ve vědeckých laboratořích americké armády i civilního sektoru. Sověti nikoho moc nešetřili, tomu se však nelze divit. Těch obětí bylo moc a následky invaze německých vojsk byly nedozírné. Američané byli vždy velmi pragmatičtí a dokázali z minima vytěžit maximum. I oni se na dlouho usadili na nových územích a navíc pomohli s vznikem nové infrastruktury. Nic však nebylo zadarmo, viz vojenské základny v Západní Evropě a finanční příjmy USA z území dočasně obsazených.

   Rusové se po nikoliv příliš bouřlivých událostech konce devadesátých let minulého století stáhli zpět do své země, jejich vliv zeslábnul a začali se postupně věnovat zvelebování vlastního státu. Rozpuštění Sovětského svazu bylo jen dalším krokem k národnímu uvědomění uvnitř kdysi tak obrovské federace. Velkorysost Rusů skončila a momentálně hájí především své zájmy. Ovšem převážně na svém území. Američané nadále svou rozpínavostí ohrožují Rusko, z bývalých spojenců jsou rivalové, na což doplatila v poslední době Ukrajina vidící se jako součást západního světa. Její loajalita s Ruskem se změnila ve vazalství k USA, odebrání Krymu, respektive jeho zpětvzetí bylo logickým důsledkem chování ukrajinských předáků. To už jsme však odbočili, vraťme se k našim záležitostem. Osvobození Československa proběhlo i přes snahu tuto skutečnost zamlčet především díky Rudé armádě. Bez jejího odporu a vzápětí postupu Východní Evropou by Němci nebyli ještě dlouho poraženi a Česká republika by byla pouhým německým okresem. Život u nás by se nesl v duchu nadvlády germánské rasy a naše slovanská čest by byla umlčena v koncentračních lágrech. Časem by se z nás stali pouzí otroci a řada nyní tak vykřikujících neomarxistických politiků a jejich příznivců by se ani nenarodila.

  Mládež studující na našich školách ani netuší,  čím prošla minulá generace. Období po 2.světové válce mělo být tím nejklidnějším v historii lidstva. Politikaření a obchod však po 50ti létech zdevastovaly myšlení lidí natolik, že se postupně vrací válečné myšlenky a nálady. Opět jsme svědky aktivit Německa a pohodlím zkažených elit. Místo efektivní spolupráce a vzájemné úcty se objevují snahy jdoucí mimo běžné myšlení. Migrace nás postavila před možnost blížících se dalších ozbrojených konfliktů, terorismus převzal prvky partizánské války, nadnárodní korporace si rozdělují sféry vlivu a vztyčený americký ukazovák mířící proti Rusku evokuje myšlenku na to, jak už jednou jiná světová velmoc podcenila náturu ruského národa. Západ dráždí ruského medvěda a ve své nabubřelosti netuší, s čím si zahrává. My to tušíme, přesto se naše elity hlásí k odkazům Západu a slepě následují ty, kteří nás už jednou prodali. Přidáme li další vymoženosti vznikající na západ od nás, tedy gender, MeToo, prosazování homosexuality, pedofilie, islámu, ztrátu hrdosti a úcty ke kulturní minulosti a náboženství tolik století spojenému s Evropou, je nepochopitelné, proč se snažíme být za každou cenu součástí říše pekla. Proč místo plodné spolupráce se všemi opět inklinujeme k jednostrannosti, podřizování se a další ztrátě národní identity. Proč necháváme vychovávat naši mládež tak, že si tato už vůbec neuvědomuje, čím byl, je a může být její domov. Překrucování dějin, kterého jsme nyní svědkem, je smutnou přítomností. V čele EU stojí nová obdoba party kolem Hitlera, Himmlera a dalších pohlavárů fašistického Německa. Sörösova propaganda je podobná té předválečné fašistické. Juncker sám má podobné sklony jako Hitler. Včetně alkoholismu (drogy hrály u Hitlera důležitou roli při rozhodování), výběru pracovníků a lhaní spojeném s diktaturou a ohýbáním pravdy. Den osvobození by nám tak měl připomenout, jaké utrpení bylo tehdy ukončeno. A jaké se může opět vrátit, budeme li opět naivní.

J3.K

Autor: Administrator

Diskuse

Speciály

Tipy