….tolikrát jsi člověkem

17. 08 2014

www.inadhled.cz  Rčení, které nám od malička říkali rodiče i pedagogové známe všichni a někdy nás pěkně otravovalo. Kolik znáš řečí, tolikrát jsi člověkem. Většině z nás připadalo množství vlastních zjevení se zde za dostatečné v počtu jeden.

   Ruština byla v době mé školní docházky povinná, I když její znění učebnou znělo některým z nás díky výchově, znalosti nedávné historie a nespokojenosti s tehdejší součastností poměrně dost nelibě, její prosazování vládními úředníky ovládanými špagátky z Moskvy bylo nekompromisní. Pedagogický sbor byl za ni také rád, aprobace navíc byla vítanou a jeho řady tak byly o něco širší. A tak nám v hlavě zůstaly základy dalšího slovanského a všemi nenáviděného jazyka. Tenkrát jsme netušili, kde se nám tato znalost hodí. Vzhledem k nedobrým výhledům dopředu naplánovaných pětiletek a tvrdosti jádra ovládajícího jeden sjezd KSČ za druhým se nejevila reálná skutečnost, která nastala po roce 1989. Tím je myšleno vycestovat kamkoliv.

  Samotní Rusové se o pár let později dočkali také určitého náznaku svobody, zároveň podezřele zbohatli (kam šly všechny ty peníze do té doby, je asi jasné) a stali se podstatnými klienty v letoviscích i kongresových centrech. Jejich rodná řeč nám zní nelibě pořád stejně, ale naučili se jí obchodníci v Itálii, Řecku i v destinacích položených v Africe a Asii, takže občas se hodí. Nikdy bych neřekl, že si na baru v Thajsku tak dobře popovídám s ruským málčikem a vojenským veteránem z Afganistánu.

 V době mého studia na střední škole byl povinný i druhý světový jazyk. Dosud lituji, že to nebyla čínština, myslím, že v té době ani soudruzi netušili, jak prudká křivka ekonomického růstu dalšího rudého bratra jednou bude. Zvolil jsem tedy němčinu, výjezdy za hranice směrem na západ měli pouze jednu možnost a tou byla země trabantů a plastových lžiček, navíc na mne z televize koukal bájný titulek ZDF označující západoněmeckou televizní stanici. Bydlel jsem v té době asi 10 km od hranic mezi strachem a životem, Východem a Západem. Absolvoval jsem tedy osm let výuky jazyka německého, jehož základy mi doteď umožňují objednat si cokoliv na Nübrurgringu a pohovořit s německým kolegou opalujícím se na vedlejším lehátku na pláži, i když na něm teď většinou leží uřvaný Rus. To pokud mne  dovolená výjimečně zavane do některého z míst nabízených třeba Čedokem.

  Do konce života mne bude mrzet chybějící angličtina. Její absence mi brání létat, domluvit se plynně s půlkou světa a přiznávám, že i když moc věcí nepodceňuji, tady jsem zaváhal. Samozřejmě plno obratů a slovíček jsem pochytil, ale lenost mi brání získat státnice ze světové jedničky, pokud jde o mezinárodně používané jazyky. Naštěstí poměrně slušně ovládám češtinu a rád poslouchám slovenštinu, zvláště v ženském podání zní něžně. Pravdou ale je, že schopnost porozumět cizím jazykům znamená pochopit národ, který řečí nám známou hovoří. Je to lepší, než stát jako bulík a nechápat, co nám kdo říká. Původní rčení není daleko od pravdy. Každý další cizí jazyk z nás dělá komplexnějšího člověka.

J3.K