Právě se nacházíte:

Výuka k samostatnosti

6. 08 2014

  Doba se neustále vyvíjí a přináší nové zvyklosti, které potlačují ty staré. Život ve městech se mění rychleji, než na venkově, což je dané jeho tempem ve větších aglomeracích, jejich rozlehlostí a následnými komplikacemi.

  Klid venkova má výhodu v menších rizicích spojených s výchovou dětí v kontaktu x dopravou. Není ničím překvapivým, jezdí li prvňáčci školním autobusem do vedlejší vsi do školy samotní, nebo ujdou li cestou do školy dva kilometry. Jejich připravenost pro život je daná větší odolností a zároveň nároky na složitost přepravy bývají menší, než například v Praze.

  Městské děti jsou na první pohled rozmazlenější. Velmi časté je dovážení do školy až do konce základní školní docházky, také objíždění kroužků a sportů je obrovskou zátěží pro rodiče, jejichž dalším úkolem je na veškerý tento provoz vydělat peníze. Malí šikulové si naprosto systematicky zvykají na fullservis a odmítají pochopit slova o potřebě naučit se postarat sám o sebe. Starostlivost především matek často koliduje se snahou otců vedení potomků k pochopení životní reality a změna denních režimů v závislosti na věku bývá pro některé mazánky bolestivá. Odmítají pochopit, proč by měli jezdit autobusem, když si táta i máma vozí zadek v pohodlném autě.

 Rizika spojená se samotnou dopravou ve velkých metropolích jsou známá. Nejde pouze o přecházení ulice, možnost zabloudění, ale především o různé druhy lidí pohybujících se po chodnících i silnicích. My dospělí máme klamný pocit, že dokážeme naše děti ochránit za každé situace. Není tomu tak vždy, osud často právě rodiče přihraje do role člověka zodpovědného za osudovou chybu. Přesto je pravdou, že možnost dohledu nad svými potomky nám dává uklidňující pocit. A malí nezbedové toho využívají.

 Samostatnost je velmi důležitým atributem ve výchově mládeže. Učí ji být připravenou na možné životní situace, které mohou nenadále změnit chod života. Protože hrozba setkání s pedofilem, srážky s blbcem za volantem a podobné situace jsou obrovským strašákem, který fakticky existuje, je třeba najít v sobě sílu i odvahu, zároveň synovi i dceři musíme předat všechny naše zkušenosti. Nelze však dítě držet z důvodu našeho strachu v prostředí mikrosvěta, ve kterém se mu nemůže nic stát. Jednou z něj stejně uteče a nechceme li podporovat nynější trend, ve kterém se chlapci drží máminy sukně až do pokročilého věku a díky tomu se děti rodí často nevyzrálým téměř čtyřicátníkům, musíme vstoupit na tenký led samostatnosti a věřit v schopnosti vlastních dětí, případně je přesvědčit o tom, že je mají. Jinak nám zůstanou na krku až do důchodu.

J3.K