Žijeme v blahobytu, o který bychom se měli dělit?

2. 10 2018 |    www.inadhled.cz    Ve spojení s migrační krizí jsme ze všech stran ujišťováni, že naše generace žije v období blahobytu a hojnosti, o které bychom se měli podělit s méně úspěšnými národy. Otázkou však zůstává, co to blahobyt je a je li pravda to, co se nám tvrdí. Máme se opravdu tak dobře, nebo jde o nepochopení pokroku a vyspělosti civilizace? Jde o pracovitost, schopnost tvořit, nebo pouze o štěstí? 

   Rozdílnost životních standardů napříč kontinenty se skutečně liší.  Rozhlédneme li se kolem sebe v Evropě, rozhodně nepatříme k bohatým národům po hmotné stránce. Přestože jsme měli vcelku štěstí a naši předci se zastavili na relativně zajímavém místě, navíc naše národní šikovnost je proslulá, bohužel nemáme dostatečně vyvinutou morální stránku. V celé naší historii se táhne pach kolaborace a minimálního vlastenectví, což se ostatně projevuje i nyní. Chybí nám schopnost semknout se a v obklopení našich hor vybudovat dostatečně hrdou současnost. Máme smůlu v tom, že vedle nás se usadili Germáni, jejichž akurátnost je proslulá a menší kreativitu nahrazují usilovností, přesností a poslušností vůči vlastním elitám. Ty naše se poté většinou snaží v předklonu sloužit jejich zájmům za odměnu v podobě nevelké úlitby.

  Další západní země pro změnu využívají dlouhodobě své dobrodružnosti sepjaté s polohou u moře. Ta je vedla k objevování jiných zemí a importu bohatství a levných pracovních sil. My jsme naopak museli po dlouhá staletí bojovat o svou svébytnost, jsme totiž nejzápadnějšími Slovany a po celou dobu žijeme v bojové linii společné právě s rozpínavými Germány. Je až s podivem, že se nám podařilo udržet jistý stupeň životní úrovně. Je to tím, že jsme ovlivněni dlouhodobým soužitím s Němci a částečně jsme převzali jejich hodnoty, ovšem díky slovanské povaze ne všechny. Což nás činí skromnějšími, méně výbojnými a více schopnými nechat se podrobit, ale ne úplně. Je s podivem, že při překročení hranic z Německa do Čech není příliš zaznamenatelný rozdíl v ekonomické situaci. U nás jezdí stejně mercedesů a bmw, jako u našich sousedů, prodejny jsou plné a s trochou sebezapření lze konstatovat, že na první pohled i při podstatně nižších platech a vyšších výdajích si žijeme relativně dobře. Hlubší analýza však odhalí nejen obrovské makroekonomické rozdíly, ale i problémy v oblasti sociální. Týká se to ekonomicky slabší vrstvy a starší generace. V Evropě si tedy žijeme v globálním měřítku výborně, v Čechách s pohledem na Západ jakž takž, ovšem za cenu odříkání si a jisté pokory. Rozhodně to není evropský standard a blahobyt.

  Světová populace početně narůstá a nejvíce přírůstků má v chudších regionech. Zatímco Čína přistoupila k regulaci porodnosti, Indie a Afrika nadále fungují jako světová porodnice. Právě schopnost regulace v tomto směru ukazuje na dostatečnou gramotnost jednotlivých národů. Kolonizátory vyždímaná Afrika hospodářsky strádá, přestože bohatství v ní ukryté by nadále postačilo na dostatečnou úroveň pro veškeré své obyvatelstvo. To by se však k tomuto světadílu muselo přistupovat zodpovědněji. Pracovní morálka černošského etnika je velmi podobná našemu romskému. Pod tlakem dokáží skutečně tvrdě pracovat, ale jakmile je možnost od práce utéci, je využita každá šance. Zatímco běloši a Asiaté z východní části Asie svou pracovitostí a kreativností dosáhli vyšší úrovně civilizace, Afričané ve vyšší míře touží po jejích výdobytcích, ovšem pouze po jejich užívání, nikoliv budování.

  Dokud toto svět nepochopí a nenasměruje Afriku k umění využít výhod vlastního klimatu a rozvoji soběstačnosti v oblasti potravinářství, vodohospodářství a zemědělství, není šance stávající stav změnit. Zároveň musí skončit plundrování západními společnosti tam, kde se nachází nerostné bohatství, případně uznat jisté místní teritoriální zájmy včetně práva rybolovu a narovnání obchodních praktik napříč celou Afrikou. Nebude třeba se ohánět tím, že jsme součástí bohaté Evropy a máme povinnost se o ni dělit. Skutečně pomáhat je třeba tam, kde lidé žijí a neumí si s tím poradit. Importem sem je šťastné neuděláme a sobě uškodíme. Pomáhat neznamená darovat jim cokoliv, je třeba je systematicky učit práci a trpělivě jim ukazovat možná řešení. Ten proces bude opravdu trvat století. Navíc je třeba, aby pochopili, že války nejsou v jejich prostředí cestou k pokroku, ale naopak ochuzují celou oblast. Nikdy nebudete chtít budovat cokoliv, když budete vědět, že o to vzápětí přijdete. O tom, že to lze, ukázali v Jihoafrické republice. Také to, že ani dlouhá doba, kdy se mohli černoši učit od bílých dovednostem, neznamená jistotu schopnosti dokázat to samé. Zimbabwe a JAR nám dokazují, jak složité je Afričany přivést k umění samostatně tvořit hodnoty a postarat se sami o sebe. A nenaučí se to ani tady u nás. To není rasismus, to je realita.

  Co je to tedy pro nás  tedy blahobyt? Většina z nás sní o tom samém, o čem i migranti. Tedy mít se dobře. Co je ale skutečné bohatství. Peníze? Auta? Zábava? Domy? Jistě, zní to jako jasná odpověď, ale reálná skutečnost je jiná. Můžete mít cokoliv z výše uvedeného, ale člověk dokáže být bohatý i něčím jiným. Největším bohatstvím je být zdravý, mít rodinu, domov, vážit si svého okolí a být vážený. Děti musí vědět, že rodiče na ně mají čas. Pokud toto vše máte, dokážete poté na první pohled nemožné.  Budete totiž šťastní, a takoví lidé jsou poté i výkonní. Žijeme v době, kdy se vytrácí citová stránka života, místo ní nastupuje ta materiální. Dokážeme li se vrátit o krok zpět, kdy jsme měli radost z maličkostí, kdy úcta jednoho k druhému znamenala i důvěru, pak budeme opět bohatí. Nesmyslná pomoc ostatním nás pocitově obohatí krátkodobě. Do té chvíle, než oni si uvědomí, že mají domov jinde, své zvyky a rodiny také tam. Vždy budou tíhnout k místu, ze kterého přišli. Ať tedy budují své štěstí tam. My jim můžeme pomoci se to pouze naučit. Až to budeme samotní umět.

J3.K

Autor: Administrator

Diskuse