Benešovy dekrety a jejich prolomení

3. 02 2020

  www.inadhled.cz  Benešovy dekrety, neboli dekrety prezidenta republiky, je označení dekretů vydaných v exilu prezidentem Československé republiky Edvardem Benešem během druhé světové války a krátce po jejím skončení na osvobozeném území Československa po dobu, kdy nebylo možné vykonávat zákonodárnou moc skrze Národní shromáždění. Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratifikovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Ústavní dekrety byly prohlášeny za ústavní zákony, dekrety byly prohlášeny za zákony. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztrátou československého státního občanství Němců a Maďarů, zrušením německé university a německých vysokých škol technických. Dekrety byly vydávány ve třech vlnách již v průběhu války a těsně po jejím skončení. Tolik pro vysvětlení toho, čím se vlastně proslulé dekrety zabývaly.

  Samotná válka přináší vždy příkoří a jistou nespravedlnost. 2.světová válka pro Československo začalo proslulou Mnichovskou smlouvou a zradou spojenců, následkem čehož došlo k obsazení českého pohraničí Němci a částečně Poláky. Velká část sudetských Němců přivítala nacistická vojska s nadšením a považovala odtržení Sudet za návrat domů. Dobové fotografie, na kterých zástupy těchto občanů Československa hajlují a jásají právě při příchodů německé armády a následně se nadřazeně chovají k svým dosavadním sousedům Čechům nejsou žádným podvrhem, ale bohužel realitou. Po dobu války tak řada Sudeťáků hospodařila i na majetku, který jim nepatřil, to vše pod ochranou Wehrmachtu. Přestože zdaleka ne všichni patřili k tvrdým příznivcům nacismu a blízkým přátelům Konráda Henleina,  jejich příslušnost k německému národu a loajalita  jim zajišťovala poklidný život v pohraničí. Karta se však obrátila a v květnu 1945 podepsalo Německo kapitulaci. Zpět do Československa se tak mohla vrátit exilová vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem a začala napravovat škody způsobené Němci Československu. K tomu posloužily dopředu vydané a později za zákony uznané dekrety.

  Situace se v pohraničí obrátila a pogromy vedené proti Sudetským Němcům nejsou něčím, na co bychom měli být pyšní. Nicméně dle proslulého způsobu vyrovnání  ,,Oko za oko, zub za zub“ došlo k násilnému vyhnání Němců a zpětvzetí si pohraničí. Samozřejmě ne všechny Sudetské Němce lze dávat do jednoho pytle, nicméně když se kácí les, létají třísky. Takže došlo i k jasným přehmatům a zbytečnému zabíjení těch, kteří se po celou dobu okupace chovali vůči českým sousedům vstřícně. Určit nyní, kdo jakým tehdy byl, je už prakticky nemožné, bezpráví bylo součástí té doby a jak známo, idioti se nacházejí všude a platilo to i pro tu dobu. Důležitým historickým faktem je, že válku si začali právě Němci, což pro naše území platí nepopíratelně. A z toho také vychází vznik Benešových dekretů. Zvěrstva páchaná Němci se prostě na konci války vrátila dotyčným v podobě neméně drsné odplaty. Následné vyvlastnění mělo bohužel následek v podobě jisté devastace pohraničí a řada opuštěných domů dosud svědčí o tom, že jsme už nikdy nedokázali navázat na německou pracovitost a schopnost nechat vzkvétat pohraniční oblasti. Z tohoto pohledu jsme nevyužili potenciálu, ze kterého sudetští Němci dokázali po generace těžit a ztratili jsme tak prosperitu tam, kde oni ji uměli udržet.

  Po tzv. Sametové revoluci došlo k několika pokusům prolomit Benešovy dekrety a dosáhnout k navrácení majetku. Ukázkovým příkladem zneužití moci bylo zpětzískání hmotných statků rodinou prezidenta Havla a jeho přítele a pozdějšího kancléře a ministra zahraničí, neúspěšného kandidáta na prezidenta republiky knížete Schwarzenberga. Šlo o první prolomení Benešových dekretů, protože rodiny obou těchto představitelů za 2.světové války kolaborovaly s nacistickým režimem. Nejnovějším pokusem je soudní spor šlechticů z Walderode, kdy se jim podařilo soudně získat část svého zabaveného majetku. To vše dává možnost i dalším přihlásit se o své kdysi spravované majetky, navíc s podporou části našich i německých politiků včetně jinak protiliberální AfD zastoupené v bundesrepublikovém parlamentu. Landsmanschaft se tak opět nadechuje k dalšímu náporu a zvyšuje iniciativu. Pokud by tato snaha skutečně vedla ke zrušení Benešových dekretů, měla by dalekosáhlé ekonomické, hospodářské a politické důsledky. Znovuokleštění České republiky by sice možná pozvedlo úroveň pohraničí, ale zároveň by nás to vrátilo do období, kdy jsme si nemohli být jistí loajalitou obyvatel žijících v blízkosti hranic. To už jsme tu měli a hrubě se nám to vymstilo.

  Abychom Vám přiblížili uvažování některých potomků sudetských Němců, dovolujeme si citovat výrok z jedné diskuze na sociálních sítích. Možná poté pochopíte, že se příliš od války nezměnilo:  ,,Jako sudetský Němec žijící v ČR si jejich zrušení přeju taky, tohle byl vrcholný kousek krypla Beneše a jeho bolševické suity, naši rodinu připravil tento dobrák o dva domy, nepřeju mu nic zlého, ale doufám, že se smaží v pekle! Česká republika by měla chránit svoje občany a ctít spravedlnost a sudetští Němci byli občany Československa, měli by mít právo užívat stejných práv jako občané České republiky, pokud si to přejí, Česko nebo Sudety jsou jejich vlast stejně jako Čechů, nejsou to ani Cigáni, Židé, Arabové, Asiaté nebo černoši! Prostě do Česka patří, i náboženství máme stejné, katolíci nebo protestanté, i architektura starých baráků v Sudetech je německá, to nejsou mongolské jurty ani arabské mešity! Ferdinand Porsche, Hans Ledwinka atd. to byli Čechoslováci tak co pochopit a přiimout i jejich odkaz!

  Jistě chápete, že pohled na tuto věc budou mít Češi a Němci rozdílný. Jisté je, že rozpínavost germánských národů je statisticky a historicky podložena a nikdy nevedla k ničemu pozitivnímu. Čechy dlouhodobě trpěly útlakem způsobeným Německem. Situace v Evropě v posledním období ukazuje, že německý národ zůstává tím, čím byl, tedy mocenskou základnou toužící po vládě. Ostatně vedoucí úloha Německa v EU je toho důkazem. Také zjevná snaha považovat Benešovy dekrety za přežité, o čem hovoří nejen některé naše elity a dokonce i německá kancléřka,  je varováním před jejich zrušením.

Jindřich Kulhavý (J3.K)

 

 

.