Dějiny národa Českého - STAROČESKÉ POVĚSTI - Poklad v Klementinu

2. 02 2020

www.inadhled.cz  Autor: Aleš Hroník

  Klementinum říkáme v Praze skupině domů na Starém Městě pražském mezi ulicí Karlovou, Mariánským náměstím, ulicí Platnéřskou a Křižovnickou. Po bitvě na Bílé hoře bydlili tam Jezuité, zřizovali zde školy a vychovávali své žáky v duchu přísně katolickém. Byl to řád velmi bohatý, protože dostával štědré dary od panovníků i od vysoké šlechty. K jejich cti musím napsat, že měli nemalou zásluhu o rozvoj latinských škol v Čechách a do českých dějin se čestně zapsali při vpádu Švédů. Tehdy pražští studenti chránili Prahu pod vedením jezuity Jiřího Plachého.

  Na druhé straně jim však nikdy nemůžeme zapomenout, že byli zatvrzelí nepřátelé českých bratří. Krutě je pronásledovali a všechno české ničili, zvláště české knihy. Kněz Antonín Koniáš se rád chlubíval, že osobně spálil šedesát tisíc českých a moravských knih. To byla smrtelná rána naší české mateřské řeči. Od bitvy bělohorské po více jak 150. let působili jezuité v Klementinu jako profesoři a učitelé. Ale roku 1773 zrušil papež Klement XIV. jezuitský řád a jezuité se museli z Klementina vystěhovat. V budově byly hned umístěny veřejné vysoké školy, knihovny, hvězdárny a vědecké ústavy. Tomuto účelu slouží prakticky dodnes.

  Kdesi ve sklepě Klementina je prý dodnes ukryt velký poklad zlata, stříbra a drahých šperků. Ten prý tam uložili jezuité před svým nedobrovolným odchodem z Prahy, protože věřili, že se sem ještě vrátí. Pověst vypravuje, že si k zazdívání pokladu vzali pražského zedníka, kterého na místo přivezli ve zlatém kočáře, aby prý nepoznal komu budem mistr sloužiti. Se zavázanýma očima ho vedli chodbou a sklepením až k místu, kde ukryli vzácný poklad. Tam mu teprve šátek s očí sundali a vystrašený zednický mistr začal pracovat na zazdění pokladu. Zazdíval velkou kobku, v níž byly uskládány železné truhlice. Co v nich bylo, to zednický mistr jestě nevěděl. Když však po práci dostal přebohatou odměnu, ani se nestaral o obsah beden.

  Domů se dostal zase tak, jako tam. Usedl na měkké sedadlo ve zlatém kočáře, dlouho se projížděl Prahou, ale bohužel nevěděl kde! Protože měl zase oči zavázané. Když ho propustili, přikázeli mu, aby o své práci nikdy a nikým nemluvil. Zedník skutečně před nikým se ani nezmínil. Však ani sám nevědel, pro koho pracoval a co vlastně zazdíval. Ale když se jezuité vystěhovali, povídalo se mezi Pražany, že prý po nich v Klementinu zůstalo převeliké bohatství. Tu teprve zedníka napadlo, že zazdíval vzácný poklad, a teď teprve si vysvětlil, proč ho dlouho vozili Prahou, než ho přivezli domů. Hned ráno běžel zednícký mistr pánům radním říci o své příhodě, Ti se vypravili do Klementina, hledali ve všech sklepích zazděný poklad, ale marně však. Nikde ani stopy. A tak zůstal poklad kdesi pod zemí v tmavé kobce a patrně tam zůstane asi na věčné časy.

.