Dějiny národa Českého - STŘEDOVĚKÁ MEDICÍNA

26. 11 2019

www.inadhled.cz  Autorka: Jitka Čížová

  Kdo z nás i občas nepostěžuje na fungování českého zdravotnictví nebo na kvalitu ošetření? Buďme však rádi, že nežijeme ve středověku. Ten byl totiž z hlediska péče o nemocné naprostou noční můrou, hlavně v Evropě. Nemoci byly považovány za trest boží, a podle toho se k nim a k jejich léčení přistupovalo. Nad některými medikamenty a zákroky zůstává dnešnímu člověku rozum stát.

  Znalosti starověkých civilizací povětšinou upadly v zapomnění a léčebné procesy byly často provázány s pověrami, náboženskými mytickými představami a prapodivnými metodami, jejichž původ byl a dodnes je neznámý. A to zvláště v Evropě. V arabském světě na Blízkém východě a ve Španělsku byla situace mnohem lepší. Arabové a Peršané lépe uchovali odkaz svých vzdělaných starověkých předků a dokázali na něj úspěšně navázat. Dá se směle říci, že byli před Evropou v tomto ohledu napřed o několik staletí.

  Arabský učenec Usáma ibn Munkiz zanechal písemné doklady o tom, jak moc se lišili jejich léčebné metody od těch evropských. Zatímco on naordinoval ženě s bolestmi hlavy dietu a klid na lůžku, evropský odborník označil za původce jejích bolestí démona usídleného v hlavě, tu proto rozřízl, odstranil kus lebky a mozek posypal solí. Žena zemřela, ale démon byl vyhnán.

  Paradoxně k rozvoji chirurgie přispělo velké množství válečných konfliktů, během kterých bylo potřeba raněným vojáků neustále někde něco rozříznout, uříznout, vyndat a podobně. Velké množství chirurgických nástrojů se od této doby změnilo jen nepatrně. Válečná zranění si často vyžadovala operace a amputace, ale opět se nedá hovořit o závratných úspěších. Lékaři dlouhou dobu vůbec netušili, že špína v ráně způsobuje infekci a hnis vytékající z rány byl dobrým znamením, že z těla odchází to špatné. Samozřejmě se však znalosti středověkých chirurgů časem zlepšovaly a zákroky zdokonalovaly. Za vrchol všeho byl považován císařský řez, často končící smrtí matky a nezřídka i dítěte.

  Významnou roli v léčení neduhů měla pálenka. Ta se pila, natírala, dávala na obklady, inhalovala a míchala s různými bylinkami. Pokud byste se obávali kocoviny, doporučováno bylo popíjet bez pokrývky hlavy, aby alkoholové výpary mohly odcházet z hlavy a nezůstávaly v těle.

  Představíme-li si období středověku, je nám jasné, že práce bylo v oblasti medicíny opravdu hodně. Kromě výše zmiňovaných válek se lidé potýkali s mnoha vážnými nemocemi, které v kombinaci s tristními hygienickými podmínkami kosily obyvatelstvo po statisících. Mor, malomocenství, ale i dnes celkem běžné nemoci znamenaly často rozsudek smrti. Lékařská diagnostika spočívala především ve zkoumání moči, stolice, potu a krve, a to, prosím, všemi smysly, takže vzorky se nejen pozorovaly, očichávaly a vařily, ale i ochutnávaly! Velmi často byl za původce nemocí považován špatný vzduch ve městech, jindy jste se měli nakazit i jen při pohledu na nemocného, jak tomu bylo například u moru. Domnělé léčebné metody a medikamenty pak měly často vážnější následky než samotná nemoc.

  Další neznámou byl porod. Ženy v dřívějších dobách po porodu často umíraly na tzv. horečku omladnic, která byla způsobena špatnou hygienou a končila otravou krve.Rodící ženě asistovaly nejčastěji porodní báby, zkušené ženy, které už odrodily vlastní děti a mohly rodičkám poradit, jak dýchat a tlačit, případně jim i ulevit od bolesti bylinkovými nálevy nebo zábaly. Druhem anestezie bývalo i zaříkávání a nošení různých amuletů, což se praktikovalo hlavně na venkově jako pozůstatek pohanských zvyklostí.V případě komplikací, ke kterým docházelo velmi často, byla na prvním místě snaha zachránit ženu, život mužského potomka byl pak důležitější než život narozeného děvčete. K císařskému řezu se přistupovalo až ve chvíli, kdy matka umírala nebo už byla po smrti. Takový zákrok totiž rodička ve středověkých podmínkách neměla šanci přežít.

  V dobových pramenech však nacházíme pozoruhodnou zmínku o narození Václava Lucemburského, polovičního bratra Karla IV. Královna Beatrix jej přivedla na svět roku 1337 na pražském dvoře a dramatický porod podle všeho vyvrcholil císařským řezem, jak to naznačuje vlámská rýmovaná kronika: "Budoucí vévoda byl vyňat z matčina těla a rána se zhojila." Událost byla považovaná za zázrak, protože dítě se narodilo zdravé a matka přežila. Narozený chlapec byl zřejmě pokřtěn jako Václav právě z důvodu, že nad ním podle soudobé víry musel stát sám patron české země. Syn francouzsky mluvících rodičů a dědic frankofonního území by podle expertů jinak zcela jistě dostal jméno francouzské.

  Problém ovšem nevymizel s koncem středověku, přetrvával až do 19. století, kdy se už začalo rodit v nemocnicích za účasti studovaných lékařů. Bohužel, úmrtnost rodiček byla v těchto ústavech větší než v domácích podmínkách, jelikož lékaři k rodícím ženám odbíhali od pitev, aniž si mezitím umyli ruce.

Diskuse

.