Kult osobnosti stále živý?

26. 02 2019 | www.inadhled.cz    Historie lidstva zaznamenává mnoho epoch, v nichž bylo dění postaveno na výrazných osobnostech. Tyto byly něčím skutečně výjimečnými a jejich zvýrazňování vedlo k jistému zbožtění. Ne vždy šlo o skutečné velikány, občas byla snaha zveličit jejich význam především proto, že šlo o panovníky či vládce. Jestliže vojevůdci museli prokázat své schopnosti při obraně vlastní země či dobývání té cizí, řada panovníků seděla na svých trůnech a lesk své osobě dodávali pouze vytvářením pověstí o své potřebnosti a odlišnosti od okolí či předchůdců. Nejednou došlo i na nejhorší, například římský císař Nero pro svou uměleckou inspiraci nechal podpálit Řím. Do dějin se zapsal nesmazatelně, ovšem nikoliv pro svou genialitu, ale jako nesporný magor.

  Úchylky mocných byly často důvodem k jejich zápisu do kronik. Přesto si lze vzpomenout na skutečné osobnosti, které dokázaly měnit chod tehdejších dnů a zaslouží si býti v pomyslném sálu světových star. Jejich život se promítá i do dnešní výuky, byť jde o dávné časy. Je úsměvné, jak se některé mladší ročníky snaží vtěsnat mezi tyto titány a stát se dalšími stavebními kameny lidské existence. Vzhledem k tomu, že každá země má i svou minigalerii, existují tendence vytvářet svatozář i některým současníkům. Příkladem je severokorejský režim, kde přechází vůdcovská role z otce na syna a záběry na místní uvědomělé občany ochotné nasadit vlastní život při chválení vůdce připomínají hysterii puberťáků kolem rockových hvězd. Pravdou zůstává, že obtloustlý Kim si popularitu užívá a zároveň mu dochází, že hladovějící Korejci mu jednou šlápnou do úsměvu. Takže se snaží s hrdostí i naléhavostí postupně změnit náhled na Severní Koreu. Jde to ztuha, ale krok po kroku se to možná podaří.

  Najít si svého vůdce byla pro mnohé národy dlouhodobě nemožná věc. Takoví Češi měli za více, jak tisíc uplynulých let, pramálo možností si říct, že mají v čele svého národa skutečné velikány. Možná 2-3 králové, z nichž posledním byl Karel IV., což byl Čech pouze poloviční, pak Jan Žižka na pár let, a tím to končí. Všichni ostatní pracovali ve službách cizinců, případně užívali mimikry a nebyli moc vidět. Určitou změnu slibovala až 1.republika. TGM se stal jistou osobností, nicméně nebyl ideálním a komplexním, později byl částečně glorifikován. Jeho následníci to měli zpočátku těžké, morální kvality se projevovaly střídmě, žili jsme pod útlakem, i když se na chvilku zdálo, že zasvítí hvězda Dubčeka. Další naděje povstala v roce 1989, kdy valná část české společnosti skočila na špek Václavovi Havlovi. Jeho osobnost procházející v minulosti pražskými kotelnami a alkoholovými mejdánky, při kterých vznikal disident předurčený k pozdějšímu převzetí moci, byla využita nadkapacitně. Přestože Havel pocházel z rodiny kolaborující s Němci, určitou část svého života inklinoval k spojení s tehdejšími mocenskými složkami, aby později získal práva výsadního bojovníka proti režimu využívajícího jistého komfortu v podobě nadstandardních životních podmínek a tolerantního přístupu Státní policie, podařilo se jej v roce 1989 dosadit do vedoucí funkce a vytvořit kolem něho auru nedotknutelnosti. Až takové, že sobě, své rodině a kamarádovi Schwarzenbergovi dokázal beztrestně vrátit majetek zabavený na základu Benešových dekretů. Jeho hvězdné kariéře neublížilo ani proslulé a jím schvalované humanitární bombardování Srbska a Kosova, přátelství s Bakalou či objímání se s demokratickým politiky válčícími ve jménu šíření lásky Spojených států. I po jeho smrti pokračuje jeho kult a řada politiků z něho dosud žije. A jde o pořád fungující byznys především v uměleckém prostředí.

  Přesto lze vnímat jistý posun. Kult osobnosti pomalu mizí, což způsobuje nedostatek kvalitních vůdců. Jednotlivci jsou tak nahrazováni organizacemi. Poslechnete li si chvíli Kalouska, Babiše, Hamáčka, Fialu, dozvíte se, jak životně potřebnou je pro nás Evropská unie. Předseda Evropské  komise Juncker je nejmocnějším mužem EU, přesto je to prostý ožrala a grázl, u něho by označení osobnost narazilo na oprávněný odpor. Ani další politické hvězdy nezáří nijak intenzivně. Merkelová má za sebou několik politických lopingů podtrhujících její zištnost a amorálnost, Macron je slaboch na postu francouzského prezidenta, Trump teprve získává ostruhy v boji s protivníky. Možná ruský prezident Putin zastává určitou vedoucí roli schopnou korigovat výkyvy světové politiky a uklidňuje svým nadhledem hysterii způsobenou společensko-ekonomickými změnami a návratem levice do vedení velké části vyspělé mezinárodní sféry. Přestože je Vladimír Putin momentálně nejzdrženlivějším z důležitých hlav států, nebo naopak možná právě proto, je terčem kritiky těch relativně bezvýznamných klaunů snažících se rozvrátit klid, který po roce 1989 na nějakou dobu ve světě nakrátko zavládl. Rozpínavost západních ekonomik a nenasytnost amerických nadnárodních společností a prosazování jejich zájmů způsobily Arabské jaro, na němž se významně podílela i Západní Evropa, daly vzniknout konfliktům v Kosovu, Iráku a Sýrii, porodily své dítě Islámský stát a dodatečně zaplenily Evropu cizáky z muslimských zemí. Kult Putina tak celosvětově neexistuje, vládne totiž odvěkému rivalovi USA, a v Rusku, kde si jej většinou váží, i tak naráží na odpor té části obyvatelstva, která podlehla kouzlu jistého pábení Evropy. Putin má však dostatečně pevnou pozici, která dodává jeho postavě pravděpodobně oprávněně daleko větší lesk, než o jakém sní Macron s Merkelovou dohromady.

  Evropanům tedy nezbývá nic jiného, než vnímat hlasy prosazující kult EU. Neustálé lži o její podstatnosti a nenahraditelnosti se staly tolikrát omílanými, že jim plno lidí věří. Laciná stránka její existence, tedy cestování napříč kontinentem bez pasových kontrol, je tím nejnepatrnějším  důvodem, proč ji udržovat. Obchodní vztahy uvnitř unie založené na nerovném startu a podmínkách, nesmírně drahý aparát úředníků rozhodujících dle příkazů úzkého vedení pod dohledem eurokomisařů, praxe zasahování do řešení národních problémů a neustálá touha regulovat, řídit, trestat a o všem rozhodovat, to vše udělalo z Evropské unie molocha ne nepodobného diktátorskému režimu. Připomíná to oblíbené:,,Ten bude dělat to, ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.´´ Jenže tak to prostě v mnohonárodním prostředí nefunguje, pouze to potírá jisté rozlišnosti mezi jednotlivými zeměmi. Nakolik jednotlivé národy stojí o to být stejné, jako ty ostatní, to už je otázka.  Prioritou pokroku byla vždy rozmanitost a touha každého významnějšího kmene po sebeurčení. Vytvořit jednolitou hmotu tak znamená změnit lidské myšlení od základu. U mládeže se na tom pracuje od malička, ti starší se však brání a podvědomě bojují za svou svébytnost. A mnohem usilovněji, když pozorují, jak gender, migrace, elektrifikace osobní dopravy, univerzalizace a další nelogické a scestné směry postupně likvidují svět, který znali. Kult Evropské unie je podstatně horší, než kult osobnosti. I sebekvalitnější člověk odejde a upadne časem v zapomnění. Ale zvěrstvo v podobě EU bude ještě dlouho černou můrou lidstva. Včetně jejích lídrů.

J3.K

Autor: Administrator

Diskuse